Michal Cimala představuje cyklus 60ti soch malých formátů, na kterém pracoval poslední dva roky. V Praze jej vystaví po říjnové předpremiéře v NYC.
V posledních několika letech se Michal Cimala věnoval zejména malbě, kterou kombinoval s koláží, experimentoval s nalepováním různých materiálů a předmětů na povrch obrazu. Pro někoho mohla být tato malířská perioda v Cimalově díle překvapením, mimo jiné i proto, že v předcházejících letech se na výstavách představil především jako sochař; respektive jako autor neobvyklých objektů, v nichž často spojoval nalezené předměty s vlastními vymodelovanými tvary.
Již na výstavě Kurta Konráda 1 (Brusel 2014) se poprvé objevila busta Hyperlobotomie – Messerschmidt, dílo ze kterého následně vykrystalizovalo klíčové téma výstavy Extáze, která je opět sochařská. Efekt, kterého Cimala dosáhl rozřezáním sádrového odlitku busty rakouského sochaře 18. století Franze Xavera Messerschmidta, jej dovedl až k modelování vlastních hlav, jež následně rozřezal či jinak zdeformoval. Messerschmidt však nebyl jedinou inspirací, kterou v nových plastikách Michala Cimaly nalézáme. Vývojovou linku bychom mohli vést až k římským patricijským portrétům, které byly často výrazně naturalistické a v některých ohledech se mohly blížit karikatuře. Známé jsou i karikované tváře na studijních kresbách Leonarda da Vinciho či obrazech Giuseppa Arcimbolda. Některé z nových plastik mohou připomenout i kubistická díla Otto Gutfreunda, především potrét Viky z roku 1912.
Pouhé rozřezání a následné znovusestavení však znamenalo jen jednu z možností, které téma busty pro Michala Cimalu otevřelo. Ještě častěji pracoval s motivem plastového sáčku, který je tesně přitažen k tváři a vytváří tak efekt jakési roušky, která pouze naznačuje rysy tváře, ale skrývá její pravou identitu. I v tomto ohledu bychom nalezli řadu odkazů k dějinám umění. Motiv tváře zakryté rouškou či závojem byl mezi sochaři tradičně jedním z významných témat, jehož zpracování ukazovalo umělcovo mistrovství. Často citovaným příkladem bývá plastika Giuseppa Sanmartiniho Zahalený Kristus z roku 1753. Stejně tak mohou divákovi připomenout voskové plastiky italského sochařa Medarda Rossa, například busta Ecce Puer z roku 1906. Tajemství, které se skrývá pod rouškou, je však v Cimalově interpretaci temné a zraňující, často přímo odkazuje k fetišistické sexualitě, například v dílech Actress of David Lynch nebo Blind Terrorist. Odkaz k Lynchovi není náhodný, jeho poetika a imaginace Cimalu poutá již od 90. let. Možná právě odsud vzešel i motiv masky a její postupné přeměny. Mutace do neidentifikovatelných tvarů, které z hlav chaoticky vyrůstají, či do nich naopak vrůstají, působí překvapivě harmonicky. Jen málo hlav má silně expresivní výraz, spíše z nich vyzařuje soustředěný klid. V celku, bez zjevného řádu poskládané na sochařském regálu, působí plastiky téměř jako „terakotová armáda“ paralelní současnosti či daleké budoucnosti. Každý jednotlivý charakter má svůj příběh, hraje konkrétní roli v komplikované hře.
Stejně jako jsou pro Cimalu důležité pokusy s formou, jsou významné i experimenty s materiály, do kterých jsou vymodelované plastiky odlity. Od patinované sádry přes bronz, hliník, keramiku a transparentní plasty, po měď či terakotu. V jednom díle se často setkávají i různé materiály, v některých případech se jedná o již existující výrobky, například hard disc nebo nabíječka. V některých případech reprodukce děl zkreslují jejich reálný formát. Busty, jako například Cyberpunk philosopher nebo Musician, se zdají být větší, než ve skutečnosti jsou. V tomto směru, tedy ve hře s formáty, možná může pokračovat Cimalovo další zkoumání. Zdá se, že Cimalův návrat k soše bude trvalejšího charakteru a že je opět na počátku dlouhé a rozmanité tvůrčí cesty, cesty, jejíž slepé uličky či cíle nemá smysl předjímat.
Otto M. Urban, říjen 2015
