Category Archives: Článek

Nová kniha grafika Milana Dobeše pokřtěna

Proběhl křest knihy Milan Dobeš: Grafika 1962 – 2017, kterou vydalo nakladatelství BiggBoss ve spolupráci s Milan Dobeš Museem. Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík.

Akci doprovázela menší expozice vybraných prací, které se organizátoři spontánně rozhodli v Ex Post ponechat do poloviny září. Třináct děl vybraných ze všech období života autora tak můžete vidět při předem sjednané schůzce.

Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík. V pozadí grafička knihy Kristina Ambrozová.

Génius geometrické abstrakce a kinetického umění, multimediální umělec a průzkumník nových prostorových iluzí. Tak by se dala charakterizovat umělecká osobnost výtvarníka Milana Dobeše. “Dobešova grafická tvorba je zajímavý a významný fenomén na poli grafického umění, a to nejen v kontextu střední Evropy,” říká kurátor Jan Světlík o devadesátiletém kreativci, který za svou nadčasovou grafickou tvorbu získal např. Zlatou medaili na Trienále grafiky v Norsku v roce 1999. O světovou pozornost přitom nepřichází dodnes – důkazem je účast na zásadních výstavách konstruktivismu či kinetismu, ať už v Paříži či ve Frankfurtu nad Mohanem.

Kniha je ke koupi na e-shopu BiggBoss.

“Světelně kinetické objekty Milana Dobeše jsem vždy považoval za výjimečné příklady práce s tvarem, prostorem a světlem, které jsem ovšem mohl znát pouze z dobové fotografické dokumentace. O to víc mi otevřela oči návštěva expozice jeho muzea v Dolních Vítkovicích. Expozice zasadila jeho celoživotní dílo do kontextu tvorby československých i zahraničních generačních souputníků,” shrnuje svou zkušenost s dílem průkopníka evropského op-artu Vladimir 518.

Kniha Milan Dobeš: Grafika 1962 je definitivním završením a zároveň komplexním záznamem úspěšné výstavy Milan Dobeš 90, kterou pro renomované Milan Dobeš Museum v roce 2019 připravila kurátorská dvojce Jan Světlík a Zdeněk Sklenář.

O “účinném” Speed Art Dating s Jiřím Davidem

Kamil Nábělek o sedmém SAD konané 17. 6. 2020.

Zúčastnění umělci: Aleš Brázdil, Kryštof Brůha, Lukáš Kalivoda, Adam Kašpar, Kateřina Ondrušková, Ester Parasková, Jakub Petr, Martin Žák
Odbornou veřejnost zastupovali např.: Jiří David – vizuální umělec a vysokoškolský pedagog, Martin Kubík – Galerie Miroslava Kubíka, Kamil Nábělek – historik a teoretik umění 

zleva Kamil Nábělek, Martin Kubík, Jiří David

Sedmé setkání – to už je počet málem symbolický, uzavření jednoho cyklu tvoření. A taky počet takřka magický – pokud nějaké slovo nebo věc opakujeme sedmkrát, stávají se účinnými. Jestliže jsme tedy završili sedmé setkání, ukotvili jsme SAD v realitě a zároveň jej posunuli do další fáze.

SAD je performativní žánr, je to svým způsobem „reálná hra“. Její forma se odvíjí podle stanovených pravidel, současně je ale tvořena svými aktéry a tak je otevřena mnoha proměnám a variacím. O pravidlech fungování i atmosféře celé akce již byla řeč při reflexi předcházejících dílů. Nyní se tedy můžeme soustředit na protagonisty aktuálního setkání, neboť jsou to právě konkrétní účastníci ze světa umění i odborné veřejnosti, kteří celou akci fakticky realizují.

Ester Parasková u stolu Jiřího Davida

Ještě předtím si však musíme uvědomit, že každá hra má také svoji zápletku – ať už ji tam vloží autor, nebo vzejde z akce samotné. SAD je otevřeným projektem, takže ona zápletka se sem dostává spíše mimoděk či dodatečně jako interpretační vstup. Kdybychom měli naznačit, jakým směrem se sedmé setkání rozvinulo, snad bychom mohli zvolit poněkud nadnesený a lekce akademický podtitul „individuální talent a proměny tradice“. V meziprostoru takto předznačeném se každý z účastníků pohybuje po své trajektorii a svoji vlastní rychlostí.    

práce Adama Kašpara, Kryštofa Brůhy a Ester Paraskové

Ester Parasková je možná na jednom pólu a Martin Žák na druhém.  Její malba je spontánní a individuální, zcela jistě se však také pohybuje v prostoru určeném mnoha podmíněnostmi, my je ale na první pohled nevidíme, zatímco u Martina Žáka tyto podmíněnosti vystupují do popředí a teprve v nich nebo z nich se rozvíjí jeho vlastní přístup. Je to takřka opačná perspektiva – buď, jak to dělá Ester Parasková, příliš nesledovat své zasazení do kontextu toho, co je v umění již hotovo, nebo, podobně jako Martin Žák, právě tuto zasazenost učinit vlastním tématem.  

obraz Aleše Brázdila a instalace Martina Žáka

Samozřejmě, ona kontextuální rovina se ukazuje i v generační odstíněnosti. Aleš Brázdil je malířem, jenž se nechává inspirovat vizualitou pohyblivého obrazu. Fotografie, film, video ve své funkci masového média mu nabízejí specifickou kompozici i materialitu – jakoby nahodilé momentky, rozostřený, barevně posunutý obraz a další technické a mediální charakteristiky, jež jsou těmto neelitním vizuálním formám vlastní, vstupují do sféry malby a transformují ji v hybridní médium.  Byť se to však na první pohled nemusí jevit, tato forma inspirace je dnes již lehce anachronistická, pro současnou nastupující generaci je zdrojem podobných výtvarných posunů spíše svět Instagramu. Ten je naopak vizuálně vyčištěný, určený k sociální prezentaci a komunikaci. Digitální obraz zde také vystupuje ve své vnitřní nestálost, může být různě upravován a transformován. Tato zkušenost utváří vizuální svět Kateřiny Ondruškové, je jedním ze zdrojů jisté proměnlivosti a pohyblivosti jejího výtvarného vyjadřování. Komunikace, procesualita a specifická „líbivost“ jsou součástí tohoto nově zformovaného mediální světa. Klasické obrazy sem sice patří také, jsou ovšem již jen jedním z mnoha vizuálních modelů.

práce Kryštofa Brůhy a Jakube Petra

Z hlediska tradice, tedy toho, co nás určuje a co je, ať už si to připouštíme či nikoli, důležitější než naše individuální myšlenky, se můžeme dívat i na obrazy a objekty Jakuba Petra, Adama Kašpara a Kryštofa Brůhy. Všichni tři se totiž svým způsobem vztahují k myšlení, jež formuje naši společnost nejvíce, totiž k vědě a jejím myšlenkovým modelům. To jim umožňuje rozvíjet své umělecké projekty v jistém „objektivizujícím duchu“. Věda, ať už z hlediska metod, nebo jako svébytný kulturní fenomén se stává součástí jejich děl. Vystupuje jako referenční bod, ke kterému se vztahují z vlastních čistě uměleckých pozic. Vzniká tak jakési pohyblivé mezioborové pásmo, v němž se umělecká tvorba obohacuje a proměňuje. Díla každého z nich bezpečně poznáme, kdesi za jejich horizontem je však jim společná abstraktní krajina: svět zákonů, teorémů i kosmických spekulací a vizí. K těmto třem jmenovaným umělcům má svým způsobem blízko i Lukáš Kalivoda. Je experimentálním tvůrcem, který rozvíjí technicky i technologicky inovativní techniku malby pomocí snímání barevného filmu z hladiny vody. Tímto způsobem vznikají velkoformátové obrazy, v nichž se kontrolovaný laboratorně-dílenský proces propojuje s volností přirozeného vznikání. Inovativní a tradiční postupy se v jeho tvorbě takřka nerozlišitelně mísí.

Účastníci 7. dílu SAD, chybí pouze Aleš Brázdil, kterého na smnímku zastává jeho obraz (v pozadí uprostřed).

Nemenší zásluhu na tom, že se SAD ve svém sedmém dílu zformoval do uceleného tvaru, mají i ti, kteří zúčastněným umělcům vytvářejí zpětnou vazbu a do celé akce vstupují jako další kontextuální element, totiž přítomní sběratelé, galeristé, teoretici a umělci s generačně odlišnou zkušeností. Zvláštní roli v tomto souboru měl Jiří David, neboť i on se svým dílem a konzultačním vstupem podílel na formování onoho implicitního tématu celého setkání: je tvůrcem, který je schopen vnímat přítomnost v její historické dimenzi a zároveň i v její budoucnostní potencialitě. Díky tomuto prolnutí dvou různých perspektiv přináší jeho účast do celé akce kontinuitu i kreativní otevřenost současně.

A co říci závěrem? Experimentální žánr, který si již vybudoval svoji přehlednou a koncentrovanou formu, i tak bychom po této sérii mohli charakterizovat SAD.

Kamil Nábělek

Kool expozice Ester Paraskové je otevřena

Minulou středu byla zahájena první pražská samostatná výstava Ester Paraskové. Své aktuální práce bude studentka Jiřího Davida v Ex Post vystavovat do 14.6. Následovat bude její účast na dalším dílu akce Speed Art Dating, ta se uskuteční 17.6.

Pro poslední obrazy Paraskové je charakteristická exprese a spontánnost. Ester k různorodým vrstvám utvářených olejovými i suchými křídami, spreji, akrylovými barvami, ale i klasickým úhlem, přidává i zeminu a rozšiřuje tak svoji dosavadní paletu výrazových prostředků o další struktury.

Sběratel umění Patrik Šimon po zahájení expozici komentoval na svém FB profilu: „Její obrazy vynikají samostatně řešenými mikropříběhy, v nichž souběžně žijí zvířata a lidé propojeni chaosem, emocionalitou, prudkými gesty, hladem i zvláštním bezčasím, v němž se ocitá naše civilizace zbavená velkých dějin. Nelze tam hledat kritiku konzumerismu, neboť se v nich zabydluje element něčeho skvělého samo o sobě, hovořící jazykem přítomného okamžiku radosti. Obrazy Ester jsou Cool nebo Kool (jak ostatně výstavu autorka nazvala).“

Ve středu 10.6. proběhne od 19 hodin komentovaná prohlídka za přítomnosti autorky.”

Psát o aktuálním díle této mladé autorky rozsáhlé texty nejde, bylo by to předčasné. V Ex Post však cítíme potřebu tyto čerstvé a cool práce řádně vystavit, zdokumentovat a představit je tak širší veřejnosti.

Ve středu 10.6. proběhne od 19 hodin komentovaná prohlídka za přítomnosti autorky. Otevírací časy výstavy Kool jsou nepravidelné a najdete je ve Facebook události akce.

Trest za herezi — Aeon

V roce 2018 vznikla skupina Aeon. Tento mezinárodní kolektiv tvůrců se „dopouští“ prací, které nikoho nenechají bez názoru. Volné seskupení několika osobností, mezi nimiž najdete historika umění, ekonoma, umělce pracujícího se světlem, truhláře, ale i technického inženýra, má své zázemí především v Praze a Berlíně.
Aeon pracují s plátny starých mistrů jako se základy pro své další vyjádření. Radikální spojení vrstev, která dělí staletí, vytváří působivé, řemeslně precizní reinterpretace starodávných děl plných napětí a překvapení.

No Pain No Gain, Aeon Collective, 2018-2019

Skupina poprvé zveřejnila své práce v průběhu roku 2019 v rámci série soukromých setkání v pražské galerii Ex Post. Jejich pilotní dílo „No Pain No Gain“, jehož součástí je i olejomalba Ježíše Krista, významného freskaře své doby Johanna Georga Bergmüllera (1688-1762), zářilo i několik nocí do ulice Příčná v Praze. Už od tohoto tichého začátku bylo jasné, že o tyto artefakty bude zájem, a to v tom kladném, ale i rozporuplném slova smyslu. Nahodilí noční chodci psali galerii dotazy na podrobnosti včetně dotazů na ceny děl.
Širší veřejnost se s fotodokumentací mohla setkat až na Štědrý den 2019, kdy své práce kolektiv zveřejnil na svém Instagram účtu a webu Aeon.art.

Good News, Aeon Collective, 2019

Jiné dílo „Good News“ pracuje s olejomalbou neznámého barokního autora zobrazující anděla slibujícího svoji oddanost Pánu, nebo spíše anděla zvěstujícího narození spasitele. Obraz byl vsazen a podsvícen do hlubokého rudého boxu a do jeho kompozice bylo vsazeno neonové srdce, které autoři převzali z podpisu exprezidenta Václava Havla a to včetně pro něho typických detailů. Není náhodou, že tato práce byla zveřejněna přesně 30 let od sametové revoluce v době, kdy česká politika prochází krizí a český národ, který se poslední měsíce formuje ve statisícových demonstracích po celé zemi, marně čeká na silnou osobnost, která by byla schopna společnost pozdvihnout a stmelit.

No Pain No Gain, Aeon Collective, 2018-2019

„Je to přesně ten druh uměleckého předmětu, na který má názor úplně každý. Je jedno, kdo se na něj dívá, ale okamžitě v něm vyvolává emoce, které ho nutí mít k dílu postoj.“, popisuje v rozhovoru jeden z autorů, který nechce vystupovat z anonymity, protože to nepovažuje za podstatné. „Co nás ale velmi překvapilo, byla reakce sociální sítě Instagram, dceřiné společnosti Facebook. Během pár dní byl náš účet bez vysvětlení smazán. Na Instagramu děti běžně shlédnou, jak se dá vyloupit obchod se střelnými zbraněmi, ale umění, které pokorně pracuje s podobiznou Ježíše Krista, se na něm nezdrží do konce svátků.“, upřesňuje jeden z autorů. „Je úplně jedno, že neonem napsané rčení „No pain, no gain“ vystihuje utrpení mesiáše současným způsobem a provedení zásahu do díla bylo vedeno s naprostým respektem a řemeslným mistrovstvím. — Prostě to raději smazali, protože to pracovalo s látkou, na kterou má mnoho lidí dogmatické názory.“

Výstižný Tweet na posledním profilu, který skupině zůstal, trefně komentuje situaci „Jak vypadá současný trest za herezi? Bičování? — Ne! Smažou vám Instagram.“

No Pain No Gain, Aeon Collective, 2018-2019

Josef Bolf a Jakub Hošek součástí akce Speed Art Dating

Kamil Nábělek, editor akce

Šestého setkání Speed Art Datingu se zúčastnilo osm umělců: Josef Bolf, Lenka Chánová, Klára Horáčková, Jana Horálková, Jakub Hošek, Patrik Kriššák, Anna Langová a Šimon Sýkora. V galerii Ex Post představili svá díla vybraným teoretikům, kritikům, sběratelům i zástupcům médií. Ti měli za úkol rozvinout ze své pozice „zainteresované veřejnosti“ odbornou reflexi k jejich tvorbě i vystaveným dílům. Kritickou a teoretickou sekci reprezentoval při této rozpravě např. mladý kurátorský tým, kreativní platforma 3Kurátorky, jmenovitě Kristýna Hájková, Alžběta Horáčková a Diana Kněžínková. Jedním z významných hostů akce byla Iva Nesvadbová, ředitelka Art Prague.

Iva Nesvadbová u svého stolu.

Různé výrazové prostředky – malba, kresba, sklo, akvarel, prostorové studie – se ve vystavených dílech objevují v experimentálním užití i v tradičnější poloze. Stejně tak je rozrůzněn i výběr zastoupených autorů – studenti, nedávní absolventi i osobnosti již prosazené – ti všichni společně skládají konečný obraz celé akce a tvoří zvláštní mix takřka performativního diskusního setkání a aktuálně profilované přehlídky umění mladé generace.

Lenka Chánová a Luděk Staněk

Šesté setkání se však od předcházejících odlišovalo svým lehce inovovaným formátem – na straně galeristů, kurátorů a kritiků, tedy na té straně, ke které umělci přicházejí, aby představili svá díla, se nově objevili jako další kategorie „respektovaní“ a „zasloužilí“ umělci. To znamená, že mladí nebo aktuálně etablovaní umělci prezentovali svá díla nejen „protistraně“ teoretiků či sběratelů, ale i svým, možná jen o něco starším kolegům. Tuto „VIP sekci“ zde zastupovali Josef Bolf a Jakub Hošek, kteří společně vedou ateliér malby na pražské AVU.

Jana Horálková a Josef Bolf.

Rozšíření formátu umožnilo nový úhel pohledu a současně otevřelo další rovinou reflexe prezentovaných děl. Je ale i obrazem toho jak se může změnit situace umělce samotného v průběhu jeho profesní kariéry. Od začínajícího a mladého umělce se přirozeně očekává, že v jistém smyslu vystoupí ven ze svého ateliéru a sám ukáže teoretikům, kurátorům a sběratelům co aktuálně dělá a jak o své tvorbě přemýšlí. Zde se dá předpokládat, že bude umět vysvětlit, co a proč dělá a nejspíš i to z jakého důvodu např. zvolil konkrétní řešení. Pokud se již prosadí, může se situace obrátit a zájemci z řad sběratelů, galeristů a kurátorů budou nyní navštěvovat jeho. I tak je ale schopnost hovořit o své práci nepopiratelnou výhodou. Nejen v rámci praktických jednání, ale i z hlediska hlubší reflexe a dalšího rozvoje vlastní tvorby.  

Kamil Nábělek a Patrik Šimon diskutují o práci Kláry Horáčkové.

Je jistě škoda, že nemůžeme být přítomni u všech stolků a sledovat, co se odehrává v rámci konkrétního setkání. Jak se o té samé věci, aktuálně vystavených dílech hovoří a diskutuje pokaždé trochu odlišně. Jak se rozhovor odvíjí vždy s ohledem na jednotlivé účastníky a jak je vždy zabarven podle osobního naladění a individuálních preferencí. Dá se ovšem předpokládat, že nakonec směřuje k podobnému cíli – k lepšímu porozumění toho, co umělci dělají, ale i k lepšímu porozumění jaká je role teoretiků, kurátorů a sběratelů a vyjasnění toho, co si obě strany mohou vzájemně nabídnout. Pro profilaci Speed Art Datingu je navíc podstatné, že se tak děje ve vzájemně otevřené situaci osobního setkání; tedy, že to není jen předávání informací, ale především formování zkušenosti. Umělecká díla totiž primárně zakoušíme a stejně tak jsou prodchnuty živou zkušeností i reakce diváků, interpretů, galeristů, sběratelů a dalších zainteresovaných osob. Bez této aktivní a možná i trochu nejasné a nepevné „živné půdy“ skutečného otevření se druhé straně dialogu by umění zůstalo jen věcí, o níž sice můžeme být zpraveni, jež se však nestane součástí naší zkušenosti.

Myslím, že to je nakonec smysl celé akce – oživit v jistém smyslu již zakonzervované vztahy a kreativně narušit soubor našich stereotypů. Jen tak lze totiž něco nového otevřít – ať už v rovině sociálních vazeb nebo v rovině aktuální tvorby. Zdali se něco takového daří nelze možná poznat okamžitě, v dlouhodobém horizontu však jistě ano. Snad i proto a s tímto úkolem vstupuje Speed Art Dating do druhého roku své existence…

Kamil Nábělek

Speed Art Dating 6 v Ex Post

Harness — součástí kolekce Lukáše Macháčka na letošním MBPFW

Návrhář Jasa Glades, spoluzakladatel berlínské značky Degenerotika, kterého jste mohli již třikrát potkat na našich Harness Worskhopech, se podílel na letošní kolekci návrháře Lukáše Macháčka, která sklidila velký úspěch na aktuálním Mercedes-Benz Prague Fashion Week.

Jasa Glades (Degenerotika) v back stage přehlídky MBPFW.

Kolekce, která se tak trochu vrací k tradiční krejčovině, nese prvky elegance, extravagantnosti, ale i klasiky jdoucí ruku v ruce s netradičními kombinacemi a rebelským duchem návrháře Macháčka. Jako třeba v podobě sportovních prvků zařazených do elegantních looků, ale i zmíněných kožených ručně dělaných postrojů tzvn. harnessů, které speciálně ke kolekci navrhl a vyrobil mistr svého oboru Jasa Gladez.

Tyto extravagantní módní doplňky, dříve odkazující spíše k subkulturám na hraně dekadence, jsou dnes velmi populární a stávají se častěji součástí outfitů žen i mužů i na klasických společenských akcích. Jejich přednostmi jsou jednoduchost a variabilita, hodí se nejen na nahé tělo, ale především ke košilím i šatům. Přírodní materiály nejvyšší kvality, z kterých jsou tyto doplňky vyrobeny, umožňují harnessy kombinovat téměř se vším. Nejen proto je pořízení takového harnessu dobrou investicí.

Eliška Dospivová — Návrhář si místo běžných modelek a modelů vybral pro předvedení kolekce různorodé osobnosti, lidi, které zná a jsou jeho srdci a práci blízcí.

Ex Post se na základně vlny dalšího zájmu rozhodlo uspořádat další Harness Workshop, na kterém si účastníci s pomocí návrháře značky Degenerotika, Jasi Gladeze, vyrobí svůj vlastní doplňek padnoucí na míru a odnesou si tak nejen krásnou věc, ale i vzácné zkušenosti. Sledujte tento speciální news-letter a blížící se akce vám neunikne.

Letos naše malá instituce takto propojila i návrhářku Petru Ptáčkovou a budapešťské studio EJTech, které pro její pletené outfity, prezentované také na letošním MBPFW, vyvinulo sofistikované interaktivní moduly a pomohlo jí tak splnit si svůj sen vyrobit vodivou přízi, která „mluví“.
Degenerotika a EJTech se v Praze prvně prezentovali v roce 2017 v rámci našeho fóra Packet 1 s tématem Technologies and innovations in fashion industry.

Jsme hrdí, že se nám podařilo spojit šikovné lidi a k výsledku jejich práce se hrdě hlásíme!

Jasa Glades a Thea Bauer s modelkou Šárkou Samcovou.

Očima Kamila Nábělka: Speed Art dating – Rok projektu

Kamil Nábělek při závěrečném slovu na akci 21.3. 2019.

Setkání se zúčastnilo osm umělců: Vladimír Brož aka Vladimir 518, Christophe Gilland, Barbora Chlastáková, Markéta Kolářová, Ondřej Petrlík, Tomáš Roubal, Ludmila Smejkalová a Barbora Valášková.

Na Speed Art Datingu je zajímavé, že funguje na více úrovních: jako „praktické“ setkání umělců a zájemců o umění, jako aktuální výstava a též ve svém konkrétním průběhu i jako svého druhu performance.

Otevřenost a proměnlivost, jistá nevypočítatelnost a improvizace, která je této formě setkání vlastní, je zároveň kontrolována a usměrňována jasně nastaveným formátem. Ve svém souhrnu vede nakonec ke strukturovanému tvaru a shrnutelnému výsledku.

Faktický výstup může mít pro každého ze zúčastněných trochu jinou podobu. Myslím však, že ve všech jednotlivých případech jsou vybraní umělci i jejich „protistrany“: galeristé, teoretikové, sběratelé atp. schopni určit nebo pocítit konkrétní výsledek. V rámci společného setkání mohou v různých podobách a na základě různých reakcí hlouběji nahlédnout představená díla. Byť se někdy jedná jen o drobné pootočení fazety základního náhledu, nakonec se může objevit i jejich další dříve neviděná rovina. Jisté opakované ujasňování vlastní pozice, jež se děje ve vícerém představování a vysvětlování vlastního názoru může vést ke zpřesnění a určitějšímu pohledu na věc.

Kamil Nábělek u svého stolu s Vladimírem Brožem (aka Vladimir 518) a Václavem Dejčmarem.

Vlastním jádrem akce je setkání umělců a sběratelů. Některá díla nacházejí své kupce přímo daný večer, u jiných se otevírá jednání, v mnoha případech může z tohoto místa vyrůstat dlouhodobější zájem. Podstatné je, aby v delším časovém horizontu došlo díky tomuto pravidelnému setkávání k ustanovení určitého trvaleji fungujícího „prostředí“ v němž se navázané kontakty mohou rozvíjet a dlouhodobě formovat.

I když základní princip, který spoluurčuje konkrétní podobu daného souboru vystavených děl, je dán „zvenku“, je podmíněn přihláškami, které přicházejí od zájemců, další kolo vnitřního výběru uměleckých osobností, jejich portfolií a konkrétních děl, posouvá kolekci vybíraných děl nakonec k formátu svébytné výstavy. V případě březnového setkání se konečný výběr uměleckých děl i jejich uspořádání uskupilo do vrstevnatého a provázaného celku. Byť celkový formát akce směřuje k rozrůzňování, k zastoupení jednotlivých umělců a jejich děl, konečná prezentace se díky své vyváženosti nezměnila v heterogenní směs izolovaných přístupů a výrazových forem.

U stolu arch. Petra Koláře.

Ze samotné struktury celé akce je jasné, že je ji dán galerijně-sběratelský rámec, jenž určuje nejen výběr, ale nakonec i působení jednotlivých děl. Ať už si toho všímáme či nikoli, existuje drobný, ale zřetelný rozdíl v tom, prohlížíme-li si dílo na kurátorsky koncipované výstavě, jež je svého druhu reflexivně kritickým žánrem a na výstavě, na níž jsou díla takříkajíc „volná“. V tomto momentu vystupuje totiž jistá unikavá prchavost díla. Dílo se vydává potenciálně na cestu, v každém okamžiku může změnit svého majitele. Právě nyní vystupuje jasněji jeho konkrétní jedinečná kvalita, určující jeho další pohyb, změnu jeho majitele i hodnotu vyjádřenou cenou. Toto drobné chvění děl, jež si hledají někoho, kdo s nimi bude prodlévat, kdo bude žít s nimi a možná i podle nich, má v sobě skutečně až něco erotického. Znovu tu vystupuje onen moment schůzky, kdy v prvních momentech ihned cítíme, že z prvotního okouzlení vskutku může vzniknout trvalý a pevný vztah.  

To je nejspíše asi i ono skryté kouzlo určující atmosféru celé akce. Ono kouzlo, které by vůbec nemohlo vniknout bez vzájemně otevřeného setkání a bez vědomí, že toto setkání je jedinečné v prchavém, ale intenzivním časovém okamžiku…

Proto myslím, že březnový Speed Art Dating bylo skutečné reálně živé setkání mezi díly, umělci a jejich „partnery“.

Tomáš Petrlík s Karelm Oujezdským z ČR Vltava.

Kamil Nábělek o Speed Art Dating

Kamil Nábělek s Alešem Brázdilem u děl Martina Salajky a Petra Bařinky

Dvě setkání se Speed Art Datingem – dvě vlny v proudu spontánní energie

Dosud jsem měl příležitost dvakrát se zúčastnit setkání s umělci v galerii Ex Post, které se odehrávalo ve formátu Speed Art Datingu – rychlého představení a prezentace vybraných autorů. První proběhlo 10. 10. a byli na něm zastoupeni Petr Bařinka, Juliana Höschlová, Lukáš Kalivoda, Jan Mráz, Eva Růžičková, Jakub Tytykalo a Jan Vytiska, druhé se odehrálo 9. 1. za účasti Markéty Bábkové, Petra Bařinky, Aleše Brázdila, Petra Grubera, Davida Kolovratníka, Laury Limbourg, Martina Salajky, Milana Sodomy a Jana Soumara. Již na tomto základě lze zformovat několik postřehů i obecnější závěrů.

Umělci se vždy setkávali a jednali se sběrateli, galeristy, investory, komunikovali také s teoretiky a v různých dobově proměnlivých formách i se zástupci médií. Setkávání a jednání probíhají neustále, dochází k nim při různých příležitostech, mají mnohé formy a sledují různé strategie. Tato rozrůzněná a mnohotvárná situace však může být uchopena též jako téma, může se stát předmětem takřka metodického zájmu a může být rozvinuta se záměrem zvýšit její informační a praktický potenciál. Tímto prizmatem bychom se mohli dívat na Speed Art Dating – setkání, v němž se cení schopnost prezentace, komunikace a správné reakce.

Vybraní umělci se představují sběratelům, teoretikům, novinářům a dalším zainteresovaným zájemcům, mají sedm minut na to, aby přiblížili sebe i svoji tvorbu. Jejich představení má formu profesionální prezentace, zároveň je však i jistou performativní situací. Akce spontánní a otevřená, zároveň však akce, jež by měla vést k soustředěnému jednání. Speed Art Dating je formát, v němž se obvyklý vernisážový „small talk“, či postupné oťukávání a testování potenciálního zájmu promění v přesný nástroj. To znamená také v nástroj, k jehož vedení je potřeba již určitá zručnost a obratnost. Efektivní nástroj, který, pokud jej patřičně ovládáme, nám přináší též i jistotu a zvláštní suverénní samozřejmost. Díky němu se mohou zúžit a zkoncentrovat síly dříve spíše difuzní a těkavé; ovšem na jeho správné ovládání je potřeba jasných a přesných výrazů.

Pro mnohé umělce to může být obtížné, jsou zvyklí vyjadřovat se a komunikovat výtvarnými prostředky, které nelze přímo převést do jasných pojmů a koncepcí. Navíc – právě proto, že se jedná o prezentaci, jež může vést k případnému prodeji vlastního díla – by tato komunikace měla mít nekomplikovanou, nejlépe okamžitě srozumitelnou a tím pádem i přesvědčivou formu. I když je to situace lehce stresující, důležité je, že rozhodně nejde o žádnou zkoušku, nejsme na místě, kde by někdo čekal na naši chybu. Vlastně stačí jen rozvinout zkušenost, kterou již máme, zkušenost, jež má umělec v momentu, kdy výtvarný pocit nalézá svůj tvar a nakonec i své jméno. Komplexnost vztahu vizuálního a jazykového vyjádření se tu ukazuje vlastně nějak „sama“ od sebe, ukazuje se a též i realizuje na praktické a možná i svého druhu „poetické“ úrovni. Celá situace se tu totiž odehrává na rovině komunikace, někdy právě až v tomto aktuálním dialogu dochází k formulaci vlastního umělecké názoru.

Z osobní zkušenosti vím – tedy alespoň se svých dvou setkání –, že je to záležitost sice trochu adrenalinová, zároveň však energetizující a ve svém výsledku osvěžující. Proud spontánní energie, který nás po dobu akce nese, můžeme cítit takřka fyzicky. Zrychlení řízené komunikace se vepisuje i do nás samotných. Vede k intenzifikaci obvykle lehce zpomalených pochodů, jejich akceleraci a jistému kreativní osvobození. Synergii vyplývající z celé situace pak můžeme produktivně využít – ať už by v případě umělců šlo o prodej díla či navázání kontaktu s vážným zájemcem, nebo v případě teoretiků či galeristů o rozšíření a prohloubení znalostí o konkrétní podobě výtvarné scény. Jistě, k těmto setkáním a výměně informací by možná dříve či později došlo též, v daný moment ale zřetelně cítíme, že díky Speed Art Datingu se celá situace urychluje, stává efektivnější a možná i zábavnější.

Kamil Nábělek

Kamil Nábělek při jeho závěrečné řeči na 4. akci Speed Art Dating v lednu 2019