Tereza Holá vytváří precizní kresby na hovězí kůži, které navozují tradici vzdálenou současnému uměleckému diskurzu o mezidruhové komunikaci. Její kresby sdílí estetiku středověkých bestiářů a rituálů přírodních národů, čerpají z dětských vzpomínek na vesnický život.
Výstava Holé s názvem “Otvorem v bachoru jazykem hlazena zevnitř” reflektuje existenciální postoj k světu, vlastnímu tělu a způsobu myšlení v kontrastu s průmyslovým chovem a zabíjením zvířat. I tak by bylo chybné, označit její aktuální práci za aktivisticklu.
Výstava byla zahájena ve středu 6. 12. 2023 a jeprodloužena do 19. 1. 2024.
ST 13. 12. 16:00-19:00
ČT 14. 12. 16:00-19:00
PÁ 15. 12. 16:00-19:00
SO 16. 12. 14:00-19:00
ST 20. 12. zavřeno (ze zdrav. dův. personálu)
ČT 21. 12. 16:00-19:00
PÁ 22. 12. 18:00-19:00
SO 23. 12 14:00-19:00
ST 27. 12. 16:00-19:00
ČT 28. 12. 16:00-19:00
PÁ 29. 12. 16:00-19:00
SO 30. 12. 14:00-19:00
ST 3. 1. 16:00-19:00
ČT 4. 1. 16:00-19:00
PÁ 5. 1. 16:00-19:00
SO 6. 1. 14:00-19:00
ST 10. 1. 16:00-19:00 komentovaná prohlídka 18-21:00
ČT 11. 1. 16:00-19:00
PÁ 12. 1. 16:00-19:00
SO 13. 1. 14:00-19:00
ST 17. 1. 16:00-19:00
ČT 18. 1. 16:00-19:00
PÁ 19. 1. 16:00-19:00
Přesné otevírací časy si však ověřujte zde.
“Kresby Terezy Holé zdůrazňují naturalistické vyobrazení antropomorfních bytostí, nesoucích však symboliku živočišného průmyslu a jeho konzumentů. Podobně jako středověké bestiáře jsou tyto kresby podobenstvím o současném vztahu člověka ke světu a sobě samotnému,” dodává kurátorka výstavy Jana Písaříková.
Nejednoznačnost emocí v tvorbě Terezy Holé, oscilující mezi slastí, odporem a fascinací, brání jednoznačnému označení jako aktivistické. Autorka neprosazuje žádný praktický účel či osvětu, spíše konfrontuje diváky s tribálními obrazy. Tereza Holá, sochařka vystudovaná na VŠUP v Praze, se specializuje na přírodní materiály a recyklaci, s realizacemi exteriérových projektů doma i v zahraničí.
Kurátorka Jana Písaříková působí od roku 2014 v Moravské galerii v Brně a spolupracuje s Galerií města Blanska.
Umělecký projekt 100ks, který vydává a nabízí ke koupi limitované edice tisků od současných českých a nově i slovenských umělců, předvede všechny reprodukce ze své aktuální nabídky během výstavy nazvané 100ks Offline.
Ta proběhne od 22. listopadu do 3. prosince v centru Prahy v galerii Ex Post v Příčné ulici. Přijďte se na vlastní oči přesvědčit o nejvyšší možné kvalitě tisků. Projekt jednoznačně zprostředkovává průřez současnou výtvarnou scénou a to přehledně na jednom místě.
Na skupinové výstavě 100ks Offline budou tisky ke zhlédnutí vůbec poprvé pohromadě. „Naším cílem je popularizovat a zpřístupňovat současné umění. Pomocí limitovaných uměleckých tisků, které jsou řádově dostupnější než originály, chceme dostávat umění na stěny českých i slovenských domácností. Prostřednictvím výstavy nejenom ukazujeme náš výběr, který vznikl s pomocí předních kurátorů, na jednom místě, ale zároveň prezentujeme špičkovou kvalitu našich tisků,” vysvětluje zakladatel projektu 100ks Jakub Svoboda, podle kterého je výstava i určitým ohlédnutím a oslavou roku existence projektu.
Ex Post podobně jako 100ks propojuje současné umění s technologiemi a s veřejností, proto dává spojení těchto dvou projektů smysl. Přijďte se na přelomu listopadu a prosince inspirovat a doplnit svůj přehled.
Zveme vás na výstavu Lenky Chánové, jejíž zahájení proběhne ve středu 14. 12. od 18.00. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.
Introvertní vizuální projev Lenky Chánové vykazuje autobiografické rysy. Základní půdorys její práce tvoří podmnožina osobní a přejaté zkušenosti v rovině výtvarné reflexe. Autorčin zájem směřuje k uchopení tématu transformace člověka v běhu času. Vstupuje do svých témat vědomě terapeuticky. S ambicí rozkrývat behaviorální stereotypy vedoucí k pozdějším traumatům. Skrze volenou formu křehkých akvarelů na velmi jemných, zranitelných papírech jakoby se vciťovala do rozmanitých osudů svých modelů, jejichž dotýkaný svět se tak stává součástí autorčiny práce. Ať už se jejich problém týká poruch příjmu potravy, rodinného zázemí, rodičovství, mateřství, sexuální identity nebo jiných složitých životních situací, které kladou odpor a které je nutné překonávat.
Výstava nazvaná víceznačně a aktuálně MAKE LOVE (NOT WAR) představí autorčiny práce na papíře, které jako červená nit propojují různé úrovně a vrstvy lidského vnímání a prožívání narušované zrychlenou dobou digitální epochy, v níž tělesnost a nahota je často reprezentována jako pouhý obal bez obsahu.
Lenka Chánová (nar.1985 v Písku) – absolvovala v l. 2000 – 2004 Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze (obor Propagační výtvarnictví), v l. 2006 – 2009 Fakultu humanitních studií na UK v Praze (obor Studium humanitní vzdělanosti) a l. 2014 - 2020 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Grafika II, Škola prof. Vladimíra Kokolii). V r. 2019 studijně pobývala na Taipei National University of the Arts na Taiwanu. Pravidelně vystavuje od roku 2014. Mezi důležité výstavní projekty patří např. Hlavy vzhůru (2017, Holešovická šachta, Praha), Zdrojáky Veletržáku (2017, NG – Veletržní palác, Praha), Pole působnosti (s O. Roubíkem; 2017, The White Room, Pragovka Art District, Praha), Ženy (s. O. Roubíkem, 2018, Atrium na Žižkově, Praha), Speed Art Dating (2019, Ex Post, Praha), Ženy (2020, Invalidovna, Praha), Czech Art in Taipei (2021, Auction Center Taipei, Taiwan), Ženy (2021, Industra, Brno) a Sám sobě nahý (2021, Nová galerie, Praha).
Otevírací dny:
st 14. 12. 18.00 až 19.00 (vernisáž)
čt 15. 12. 16.00 až 19.00
pá 16. 12. 16.00 až 17.00
so 17. 12. 18.00 až 19.00
st 21. 12. 16.00 až 19.00
st 4. 1. 16.00 až 19.00
čt 5. 1. 16.00 až 19.00
pá 6. 1. 16.00 až 19.00
so 7. 1. 16.00 až 19.00
st 11. 1. 16.00 až 19.00
čt 12. 1. 16.00 až 19.00
pá 13. 1. 16.00 až 19.00
so 14. 1. 16.00 až 19.00
V roce 2015 proběhla v Ex Post první výstava, byla i první samostatnou výstavou Jakuba Roztočila. V bývalé poště Roztočil představil necelý tucet prací a mezi nimi i rozměrný stroj, kterým svá mechanicky utvářená díla maloval.
Jakub Roztočil a Prokop Bartoníček, 2015
Pro tohoto autora je rok 2022 dobrým rokem, nedávno se představil v galerii investičního fondu Pro Arte v dialogu s Anish Kapoorem a minulý týden zahájil svou samostatnou výstavu v excelentní 8mičce v Humpolci.
To ale není vše. Ex Post letos vybojovalo prostor pro práce svých oblíbených tvůrců v právě dokončovaném velkém developerském projektu v Praze a Jakub Roztočil nebude chybět ani zde. O tom, pro koho a co přesně Ex Post s Roztočilem připravuje, vás budeme informovat ve vhodný čas. Jakou cestou se však aktuálně tento autor vydává lze vidět už tyto dny na jeho výstavě s názvem „Sólo“, která je jeho doposud nejrozsáhlejší samostatnou výstavou vůbec, představující malby, ale i nástěnné a prostorové objekty.
Kurátorka výstavy Helena Musilová v úvodu expozice poukazuje na Roztočilovo chápání tvorby jako „cestu k vytvoření autonomního vizuálního díla“ a zvýrazňuje souvislost s rannými abstrakcionisty, s kterými ho, dle Musilové, „spojuje i odvaha, sebevědomí, „právo“ či téměř povinnost tvůrce opustit zobrazování viditelného světa a konstruovat nový, postavený na principech, které sám tvoří.“ Dále citujeme Roztočila: „Cílem umělce je zaujmout univerzální postoj krystalicky čisté nonverbální formulace – prosté stop nezávazné hry citátů dějin umění, parafrází, ironií, dvojího kódování – a zobrazit, anebo alespoň vizuálně zkoumat, jinou realitu vše utvářející nehmotné podstaty.“
Výstava v humpolecké 8smičce potrvá do 22. 1. 2023 a je pádným důvodem vyrazit za kulturou dál od hlavního města.
Kulturní centrum Ex Post hostí na přelomu tohoto a příštího roku výstavu organizovanou neformálním Spolkem přátel Václava Machače. Jedná se o vzpomínkovou expozici skleněných plastik a kreseb výrazného, nedávno zesnulého sklářského výtvarníka a pedagoga.
Vernisáž proběhne 8. 12. od 18:00 v Příčné 1 v Praze a potrvá do poloviny ledna 2022. Po odborné stránce se projektu ujal Milan Hlaveš, kurátor sbírek Muzea hlavního města Prahy, který o Machačově práci napsal následující text.
Čeští tvůrci v minulém století mimořádným způsobem rozvinuli možnosti využití skla ve výtvarném umění. V mnoha ohledech jim v tom náleží v mezinárodním kontextu uznávaná prvenství. Sklo se jim stalo materiálem vhodným ke vzniku artefaktů nebývalé škály námětů, tvarů, barev a velikostí. Nikdo z nich se ovšem nezabýval realisticky pojatými portréty, což se stalo výsostnou doménou sochaře Václava Machače.
Ten ve svých foukaných plastikách nezapřel obdiv k umění antiky a vrcholné italské renesance, který se u něj projevoval ctěním klasických kánonů a proporcí. Téměř každá z Machačových plastik vykazuje konkrétní rysy nejen zobrazovaných lidí – boxerů, zápasníků, žokejů, cyklistů nebo automobilových závodníků, ale také zvířat, zejména krásných hlav ušlechtilých dostihových koní. Výrazově silné portréty Václava Machače jsou plné emocí a díky tomu mají schopnost zanechat v divákovi nezapomenutelný zážitek. Podobně působí také jeho expresivní kresby, které s plastikami námětově i vyzněním úzce souvisejí.
Václav Machač absolvoval železnobrodskou sklářskou školu a poté ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedený profesorem Stanislavem Libenským, kde jeho výtvarnými pedagogy byli také Václav Plátek a Jozef Soukup. Díky důkladnému studiu u významných osobností získal nedocenitelný základ pro samostatnou uměleckou dráhu. Tento vklad vedle vlastního talentu, píle a cílevědomosti přispěl k jeho mimořádnému úspěchu a světovému věhlasu.
Kromě vlastní tvorby se Václav Machač intenzivně věnoval také pedagogické práci. Od konce 70. let čtyřiatřicet let výtvarně vedl hutní oddělení ve sklářské škole v Novém Boru a vyučoval na tamní Vyšší odborné škole sklářské. Byl obdivovaným a milovaným učitelem, k jehož jménu a vlivu se jeho bývalí žáci dodnes hrdě hlásí.
Trvání výstavy: Do 12. 1. 2022. Otevírací dny:Středa až pátek 16-19h, sobota a neděle 14-19h.
Poděkování: Sklářské muzeum Nový Bor Novotný Glass Museum Nový Bor Cesty skla o. p. s. Sázava, Nadace Josefa Viewegha PEBE Interactive s.r.o. JUDr. Otakar Dvořák MUDr. Tomáš Janďourek Lenka Jarošová Vladimír Jehlička prof. ak. soch. Marian Karel Ing. Jakub Kleindienst Václav Machač ml. Zorka Machačová Hana Pražanová Jan Joop Ruisch Ing. Josef Starosta Bc.A. Vojtěch Starosta, Dis. JUDr. Antonín Kousal Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D. MgA. Prokop Bartoníček Ex Post
Proběhl křest knihy Milan Dobeš: Grafika 1962 – 2017, kterou vydalo nakladatelství BiggBoss ve spolupráci s Milan Dobeš Museem. Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík.
Akci doprovázela menší expozice vybraných prací, které se organizátoři spontánně rozhodli v Ex Post ponechat do poloviny září. Třináct děl vybraných ze všech období života autora tak můžete vidět při předem sjednané schůzce.
Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík. V pozadí grafička knihy Kristina Ambrozová.
Génius geometrické abstrakce a kinetického umění, multimediální umělec a průzkumník nových prostorových iluzí. Tak by se dala charakterizovat umělecká osobnost výtvarníka Milana Dobeše. “Dobešova grafická tvorba je zajímavý a významný fenomén na poli grafického umění, a to nejen v kontextu střední Evropy,” říká kurátor Jan Světlík o devadesátiletém kreativci, který za svou nadčasovou grafickou tvorbu získal např. Zlatou medaili na Trienále grafiky v Norsku v roce 1999. O světovou pozornost přitom nepřichází dodnes – důkazem je účast na zásadních výstavách konstruktivismu či kinetismu, ať už v Paříži či ve Frankfurtu nad Mohanem.
“Světelně kinetické objekty Milana Dobeše jsem vždy považoval za výjimečné příklady práce s tvarem, prostorem a světlem, které jsem ovšem mohl znát pouze z dobové fotografické dokumentace. O to víc mi otevřela oči návštěva expozice jeho muzea v Dolních Vítkovicích. Expozice zasadila jeho celoživotní dílo do kontextu tvorby československých i zahraničních generačních souputníků,” shrnuje svou zkušenost s dílem průkopníka evropského op-artu Vladimir 518.
Kniha Milan Dobeš: Grafika 1962 je definitivním završením a zároveň komplexním záznamem úspěšné výstavy Milan Dobeš 90, kterou pro renomované Milan Dobeš Museum v roce 2019 připravila kurátorská dvojce Jan Světlík a Zdeněk Sklenář.
Zúčastnění umělci: Aleš Brázdil, Kryštof Brůha, Lukáš Kalivoda, Adam Kašpar, Kateřina Ondrušková, Ester Parasková, Jakub Petr, Martin Žák Odbornou veřejnost zastupovali např.: Jiří David – vizuální umělec a vysokoškolský pedagog, Martin Kubík – Galerie Miroslava Kubíka, Kamil Nábělek – historik a teoretik umění
zleva Kamil Nábělek, Martin Kubík, Jiří David
Sedmé setkání – to už je počet málem symbolický, uzavření jednoho cyklu tvoření. A taky počet takřka magický – pokud nějaké slovo nebo věc opakujeme sedmkrát, stávají se účinnými. Jestliže jsme tedy završili sedmé setkání, ukotvili jsme SAD v realitě a zároveň jej posunuli do další fáze.
SAD je performativní žánr, je to svým způsobem „reálná hra“. Její forma se odvíjí podle stanovených pravidel, současně je ale tvořena svými aktéry a tak je otevřena mnoha proměnám a variacím. O pravidlech fungování i atmosféře celé akce již byla řeč při reflexi předcházejících dílů. Nyní se tedy můžeme soustředit na protagonisty aktuálního setkání, neboť jsou to právě konkrétní účastníci ze světa umění i odborné veřejnosti, kteří celou akci fakticky realizují.
Ester Parasková u stolu Jiřího Davida
Ještě předtím si však musíme uvědomit, že každá hra má také svoji zápletku – ať už ji tam vloží autor, nebo vzejde z akce samotné. SAD je otevřeným projektem, takže ona zápletka se sem dostává spíše mimoděk či dodatečně jako interpretační vstup. Kdybychom měli naznačit, jakým směrem se sedmé setkání rozvinulo, snad bychom mohli zvolit poněkud nadnesený a lekce akademický podtitul „individuální talent a proměny tradice“. V meziprostoru takto předznačeném se každý z účastníků pohybuje po své trajektorii a svoji vlastní rychlostí.
práce Adama Kašpara, Kryštofa Brůhy a Ester Paraskové
Ester Parasková je možná na jednom pólu a Martin Žák na druhém. Její malba je spontánní a individuální, zcela jistě se však také pohybuje v prostoru určeném mnoha podmíněnostmi, my je ale na první pohled nevidíme, zatímco u Martina Žáka tyto podmíněnosti vystupují do popředí a teprve v nich nebo z nich se rozvíjí jeho vlastní přístup. Je to takřka opačná perspektiva – buď, jak to dělá Ester Parasková, příliš nesledovat své zasazení do kontextu toho, co je v umění již hotovo, nebo, podobně jako Martin Žák, právě tuto zasazenost učinit vlastním tématem.
obraz Aleše Brázdila a instalace Martina Žáka
Samozřejmě, ona kontextuální rovina se ukazuje i v generační odstíněnosti. Aleš Brázdil je malířem, jenž se nechává inspirovat vizualitou pohyblivého obrazu. Fotografie, film, video ve své funkci masového média mu nabízejí specifickou kompozici i materialitu – jakoby nahodilé momentky, rozostřený, barevně posunutý obraz a další technické a mediální charakteristiky, jež jsou těmto neelitním vizuálním formám vlastní, vstupují do sféry malby a transformují ji v hybridní médium. Byť se to však na první pohled nemusí jevit, tato forma inspirace je dnes již lehce anachronistická, pro současnou nastupující generaci je zdrojem podobných výtvarných posunů spíše svět Instagramu. Ten je naopak vizuálně vyčištěný, určený k sociální prezentaci a komunikaci. Digitální obraz zde také vystupuje ve své vnitřní nestálost, může být různě upravován a transformován. Tato zkušenost utváří vizuální svět Kateřiny Ondruškové, je jedním ze zdrojů jisté proměnlivosti a pohyblivosti jejího výtvarného vyjadřování. Komunikace, procesualita a specifická „líbivost“ jsou součástí tohoto nově zformovaného mediální světa. Klasické obrazy sem sice patří také, jsou ovšem již jen jedním z mnoha vizuálních modelů.
práce Kryštofa Brůhy a Jakube Petra
Z hlediska tradice, tedy toho, co nás určuje a co je, ať už si to připouštíme či nikoli, důležitější než naše individuální myšlenky, se můžeme dívat i na obrazy a objekty Jakuba Petra, Adama Kašpara a Kryštofa Brůhy. Všichni tři se totiž svým způsobem vztahují k myšlení, jež formuje naši společnost nejvíce, totiž k vědě a jejím myšlenkovým modelům. To jim umožňuje rozvíjet své umělecké projekty v jistém „objektivizujícím duchu“. Věda, ať už z hlediska metod, nebo jako svébytný kulturní fenomén se stává součástí jejich děl. Vystupuje jako referenční bod, ke kterému se vztahují z vlastních čistě uměleckých pozic. Vzniká tak jakési pohyblivé mezioborové pásmo, v němž se umělecká tvorba obohacuje a proměňuje. Díla každého z nich bezpečně poznáme, kdesi za jejich horizontem je však jim společná abstraktní krajina: svět zákonů, teorémů i kosmických spekulací a vizí. K těmto třem jmenovaným umělcům má svým způsobem blízko i Lukáš Kalivoda. Je experimentálním tvůrcem, který rozvíjí technicky i technologicky inovativní techniku malby pomocí snímání barevného filmu z hladiny vody. Tímto způsobem vznikají velkoformátové obrazy, v nichž se kontrolovaný laboratorně-dílenský proces propojuje s volností přirozeného vznikání. Inovativní a tradiční postupy se v jeho tvorbě takřka nerozlišitelně mísí.
Účastníci 7. dílu SAD, chybí pouze Aleš Brázdil, kterého na smnímku zastává jeho obraz (v pozadí uprostřed).
Nemenší zásluhu na tom, že se SAD ve svém sedmém dílu zformoval do uceleného tvaru, mají i ti, kteří zúčastněným umělcům vytvářejí zpětnou vazbu a do celé akce vstupují jako další kontextuální element, totiž přítomní sběratelé, galeristé, teoretici a umělci s generačně odlišnou zkušeností. Zvláštní roli v tomto souboru měl Jiří David, neboť i on se svým dílem a konzultačním vstupem podílel na formování onoho implicitního tématu celého setkání: je tvůrcem, který je schopen vnímat přítomnost v její historické dimenzi a zároveň i v její budoucnostní potencialitě. Díky tomuto prolnutí dvou různých perspektiv přináší jeho účast do celé akce kontinuitu i kreativní otevřenost současně.
A co říci závěrem? Experimentální žánr, který si již vybudoval svoji přehlednou a koncentrovanou formu, i tak bychom po této sérii mohli charakterizovat SAD.
Minulou středu byla zahájena první pražská samostatná výstava Ester Paraskové. Své aktuální práce bude studentka Jiřího Davida v Ex Post vystavovat do 14.6. Následovat bude její účast na dalším dílu akce Speed Art Dating, ta se uskuteční 17.6.
Pro poslední obrazy Paraskové je charakteristická exprese a spontánnost. Ester k různorodým vrstvám utvářených olejovými i suchými křídami, spreji, akrylovými barvami, ale i klasickým úhlem, přidává i zeminu a rozšiřuje tak svoji dosavadní paletu výrazových prostředků o další struktury.
Sběratel umění Patrik Šimon po zahájení expozici komentoval na svém FB profilu: „Její obrazy vynikají samostatně řešenými mikropříběhy, v nichž souběžně žijí zvířata a lidé propojeni chaosem, emocionalitou, prudkými gesty, hladem i zvláštním bezčasím, v němž se ocitá naše civilizace zbavená velkých dějin. Nelze tam hledat kritiku konzumerismu, neboť se v nich zabydluje element něčeho skvělého samo o sobě, hovořící jazykem přítomného okamžiku radosti. Obrazy Ester jsou Cool nebo Kool (jak ostatně výstavu autorka nazvala).“
“Ve středu 10.6. proběhne od 19 hodin komentovaná prohlídka za přítomnosti autorky.”
Psát o aktuálním díle této mladé autorky rozsáhlé texty nejde, bylo by to předčasné. V Ex Post však cítíme potřebu tyto čerstvé a cool práce řádně vystavit, zdokumentovat a představit je tak širší veřejnosti.
Ve středu 10.6. proběhne od 19 hodin komentovaná prohlídka za přítomnosti autorky. Otevírací časy výstavy Kool jsou nepravidelné a najdete je ve Facebook události akce.
V roce 2018 vznikla skupina Aeon. Tento mezinárodní kolektiv tvůrců se „dopouští“ prací, které nikoho nenechají bez názoru. Volné seskupení několika osobností, mezi nimiž najdete historika umění, ekonoma, umělce pracujícího se světlem, truhláře, ale i technického inženýra, má své zázemí především v Praze a Berlíně. Aeon pracují s plátny starých mistrů jako se základy pro své další vyjádření. Radikální spojení vrstev, která dělí staletí, vytváří působivé, řemeslně precizní reinterpretace starodávných děl plných napětí a překvapení.
No Pain No Gain, Aeon Collective, 2018-2019
Skupina poprvé zveřejnila své práce v průběhu roku 2019 v rámci série soukromých setkání v pražské galerii Ex Post. Jejich pilotní dílo „No Pain No Gain“, jehož součástí je i olejomalba Ježíše Krista, významného freskaře své doby Johanna Georga Bergmüllera (1688-1762), zářilo i několik nocí do ulice Příčná v Praze. Už od tohoto tichého začátku bylo jasné, že o tyto artefakty bude zájem, a to v tom kladném, ale i rozporuplném slova smyslu. Nahodilí noční chodci psali galerii dotazy na podrobnosti včetně dotazů na ceny děl. Širší veřejnost se s fotodokumentací mohla setkat až na Štědrý den 2019, kdy své práce kolektiv zveřejnil na svém Instagram účtu a webu Aeon.art.
Good News, Aeon Collective, 2019
Jiné dílo „Good News“ pracuje s olejomalbou neznámého barokního autora zobrazující anděla slibujícího svoji oddanost Pánu, nebo spíše anděla zvěstujícího narození spasitele. Obraz byl vsazen a podsvícen do hlubokého rudého boxu a do jeho kompozice bylo vsazeno neonové srdce, které autoři převzali z podpisu exprezidenta Václava Havla a to včetně pro něho typických detailů. Není náhodou, že tato práce byla zveřejněna přesně 30 let od sametové revoluce v době, kdy česká politika prochází krizí a český národ, který se poslední měsíce formuje ve statisícových demonstracích po celé zemi, marně čeká na silnou osobnost, která by byla schopna společnost pozdvihnout a stmelit.
No Pain No Gain, Aeon Collective, 2018-2019
„Je to přesně ten druh uměleckého předmětu, na který má názor úplně každý. Je jedno, kdo se na něj dívá, ale okamžitě v něm vyvolává emoce, které ho nutí mít k dílu postoj.“, popisuje v rozhovoru jeden z autorů, který nechce vystupovat z anonymity, protože to nepovažuje za podstatné. „Co nás ale velmi překvapilo, byla reakce sociální sítě Instagram, dceřiné společnosti Facebook. Během pár dní byl náš účet bez vysvětlení smazán. Na Instagramu děti běžně shlédnou, jak se dá vyloupit obchod se střelnými zbraněmi, ale umění, které pokorně pracuje s podobiznou Ježíše Krista, se na něm nezdrží do konce svátků.“, upřesňuje jeden z autorů. „Je úplně jedno, že neonem napsané rčení „No pain, no gain“ vystihuje utrpení mesiáše současným způsobem a provedení zásahu do díla bylo vedeno s naprostým respektem a řemeslným mistrovstvím. — Prostě to raději smazali, protože to pracovalo s látkou, na kterou má mnoho lidí dogmatické názory.“
Výstižný Tweet na posledním profilu, který skupině zůstal, trefně komentuje situaci „Jak vypadá současný trest za herezi? Bičování? — Ne! Smažou vám Instagram.“
