Tag Archives: speed art dating

O “účinném” Speed Art Dating s Jiřím Davidem

Kamil Nábělek o sedmém SAD konané 17. 6. 2020.

Zúčastnění umělci: Aleš Brázdil, Kryštof Brůha, Lukáš Kalivoda, Adam Kašpar, Kateřina Ondrušková, Ester Parasková, Jakub Petr, Martin Žák
Odbornou veřejnost zastupovali např.: Jiří David – vizuální umělec a vysokoškolský pedagog, Martin Kubík – Galerie Miroslava Kubíka, Kamil Nábělek – historik a teoretik umění 

zleva Kamil Nábělek, Martin Kubík, Jiří David

Sedmé setkání – to už je počet málem symbolický, uzavření jednoho cyklu tvoření. A taky počet takřka magický – pokud nějaké slovo nebo věc opakujeme sedmkrát, stávají se účinnými. Jestliže jsme tedy završili sedmé setkání, ukotvili jsme SAD v realitě a zároveň jej posunuli do další fáze.

[srizonfbalbum id=15]

SAD je performativní žánr, je to svým způsobem „reálná hra“. Její forma se odvíjí podle stanovených pravidel, současně je ale tvořena svými aktéry a tak je otevřena mnoha proměnám a variacím. O pravidlech fungování i atmosféře celé akce již byla řeč při reflexi předcházejících dílů. Nyní se tedy můžeme soustředit na protagonisty aktuálního setkání, neboť jsou to právě konkrétní účastníci ze světa umění i odborné veřejnosti, kteří celou akci fakticky realizují.

Ester Parasková u stolu Jiřího Davida

Ještě předtím si však musíme uvědomit, že každá hra má také svoji zápletku – ať už ji tam vloží autor, nebo vzejde z akce samotné. SAD je otevřeným projektem, takže ona zápletka se sem dostává spíše mimoděk či dodatečně jako interpretační vstup. Kdybychom měli naznačit, jakým směrem se sedmé setkání rozvinulo, snad bychom mohli zvolit poněkud nadnesený a lekce akademický podtitul „individuální talent a proměny tradice“. V meziprostoru takto předznačeném se každý z účastníků pohybuje po své trajektorii a svoji vlastní rychlostí.    

práce Adama Kašpara, Kryštofa Brůhy a Ester Paraskové

Ester Parasková je možná na jednom pólu a Martin Žák na druhém.  Její malba je spontánní a individuální, zcela jistě se však také pohybuje v prostoru určeném mnoha podmíněnostmi, my je ale na první pohled nevidíme, zatímco u Martina Žáka tyto podmíněnosti vystupují do popředí a teprve v nich nebo z nich se rozvíjí jeho vlastní přístup. Je to takřka opačná perspektiva – buď, jak to dělá Ester Parasková, příliš nesledovat své zasazení do kontextu toho, co je v umění již hotovo, nebo, podobně jako Martin Žák, právě tuto zasazenost učinit vlastním tématem.  

obraz Aleše Brázdila a instalace Martina Žáka

Samozřejmě, ona kontextuální rovina se ukazuje i v generační odstíněnosti. Aleš Brázdil je malířem, jenž se nechává inspirovat vizualitou pohyblivého obrazu. Fotografie, film, video ve své funkci masového média mu nabízejí specifickou kompozici i materialitu – jakoby nahodilé momentky, rozostřený, barevně posunutý obraz a další technické a mediální charakteristiky, jež jsou těmto neelitním vizuálním formám vlastní, vstupují do sféry malby a transformují ji v hybridní médium.  Byť se to však na první pohled nemusí jevit, tato forma inspirace je dnes již lehce anachronistická, pro současnou nastupující generaci je zdrojem podobných výtvarných posunů spíše svět Instagramu. Ten je naopak vizuálně vyčištěný, určený k sociální prezentaci a komunikaci. Digitální obraz zde také vystupuje ve své vnitřní nestálost, může být různě upravován a transformován. Tato zkušenost utváří vizuální svět Kateřiny Ondruškové, je jedním ze zdrojů jisté proměnlivosti a pohyblivosti jejího výtvarného vyjadřování. Komunikace, procesualita a specifická „líbivost“ jsou součástí tohoto nově zformovaného mediální světa. Klasické obrazy sem sice patří také, jsou ovšem již jen jedním z mnoha vizuálních modelů.

práce Kryštofa Brůhy a Jakube Petra

Z hlediska tradice, tedy toho, co nás určuje a co je, ať už si to připouštíme či nikoli, důležitější než naše individuální myšlenky, se můžeme dívat i na obrazy a objekty Jakuba Petra, Adama Kašpara a Kryštofa Brůhy. Všichni tři se totiž svým způsobem vztahují k myšlení, jež formuje naši společnost nejvíce, totiž k vědě a jejím myšlenkovým modelům. To jim umožňuje rozvíjet své umělecké projekty v jistém „objektivizujícím duchu“. Věda, ať už z hlediska metod, nebo jako svébytný kulturní fenomén se stává součástí jejich děl. Vystupuje jako referenční bod, ke kterému se vztahují z vlastních čistě uměleckých pozic. Vzniká tak jakési pohyblivé mezioborové pásmo, v němž se umělecká tvorba obohacuje a proměňuje. Díla každého z nich bezpečně poznáme, kdesi za jejich horizontem je však jim společná abstraktní krajina: svět zákonů, teorémů i kosmických spekulací a vizí. K těmto třem jmenovaným umělcům má svým způsobem blízko i Lukáš Kalivoda. Je experimentálním tvůrcem, který rozvíjí technicky i technologicky inovativní techniku malby pomocí snímání barevného filmu z hladiny vody. Tímto způsobem vznikají velkoformátové obrazy, v nichž se kontrolovaný laboratorně-dílenský proces propojuje s volností přirozeného vznikání. Inovativní a tradiční postupy se v jeho tvorbě takřka nerozlišitelně mísí.

Účastníci 7. dílu SAD, chybí pouze Aleš Brázdil, kterého na smnímku zastává jeho obraz (v pozadí uprostřed).

Nemenší zásluhu na tom, že se SAD ve svém sedmém dílu zformoval do uceleného tvaru, mají i ti, kteří zúčastněným umělcům vytvářejí zpětnou vazbu a do celé akce vstupují jako další kontextuální element, totiž přítomní sběratelé, galeristé, teoretici a umělci s generačně odlišnou zkušeností. Zvláštní roli v tomto souboru měl Jiří David, neboť i on se svým dílem a konzultačním vstupem podílel na formování onoho implicitního tématu celého setkání: je tvůrcem, který je schopen vnímat přítomnost v její historické dimenzi a zároveň i v její budoucnostní potencialitě. Díky tomuto prolnutí dvou různých perspektiv přináší jeho účast do celé akce kontinuitu i kreativní otevřenost současně.

A co říci závěrem? Experimentální žánr, který si již vybudoval svoji přehlednou a koncentrovanou formu, i tak bychom po této sérii mohli charakterizovat SAD.

Kamil Nábělek

Kamil Nábělek o Speed Art Dating

Kamil Nábělek s Alešem Brázdilem u děl Martina Salajky a Petra Bařinky

Dvě setkání se Speed Art Datingem – dvě vlny v proudu spontánní energie

Dosud jsem měl příležitost dvakrát se zúčastnit setkání s umělci v galerii Ex Post, které se odehrávalo ve formátu Speed Art Datingu – rychlého představení a prezentace vybraných autorů. První proběhlo 10. 10. a byli na něm zastoupeni Petr Bařinka, Juliana Höschlová, Lukáš Kalivoda, Jan Mráz, Eva Růžičková, Jakub Tytykalo a Jan Vytiska, druhé se odehrálo 9. 1. za účasti Markéty Bábkové, Petra Bařinky, Aleše Brázdila, Petra Grubera, Davida Kolovratníka, Laury Limbourg, Martina Salajky, Milana Sodomy a Jana Soumara. Již na tomto základě lze zformovat několik postřehů i obecnější závěrů.

Umělci se vždy setkávali a jednali se sběrateli, galeristy, investory, komunikovali také s teoretiky a v různých dobově proměnlivých formách i se zástupci médií. Setkávání a jednání probíhají neustále, dochází k nim při různých příležitostech, mají mnohé formy a sledují různé strategie. Tato rozrůzněná a mnohotvárná situace však může být uchopena též jako téma, může se stát předmětem takřka metodického zájmu a může být rozvinuta se záměrem zvýšit její informační a praktický potenciál. Tímto prizmatem bychom se mohli dívat na Speed Art Dating – setkání, v němž se cení schopnost prezentace, komunikace a správné reakce.

Vybraní umělci se představují sběratelům, teoretikům, novinářům a dalším zainteresovaným zájemcům, mají sedm minut na to, aby přiblížili sebe i svoji tvorbu. Jejich představení má formu profesionální prezentace, zároveň je však i jistou performativní situací. Akce spontánní a otevřená, zároveň však akce, jež by měla vést k soustředěnému jednání. Speed Art Dating je formát, v němž se obvyklý vernisážový „small talk“, či postupné oťukávání a testování potenciálního zájmu promění v přesný nástroj. To znamená také v nástroj, k jehož vedení je potřeba již určitá zručnost a obratnost. Efektivní nástroj, který, pokud jej patřičně ovládáme, nám přináší též i jistotu a zvláštní suverénní samozřejmost. Díky němu se mohou zúžit a zkoncentrovat síly dříve spíše difuzní a těkavé; ovšem na jeho správné ovládání je potřeba jasných a přesných výrazů.

Pro mnohé umělce to může být obtížné, jsou zvyklí vyjadřovat se a komunikovat výtvarnými prostředky, které nelze přímo převést do jasných pojmů a koncepcí. Navíc – právě proto, že se jedná o prezentaci, jež může vést k případnému prodeji vlastního díla – by tato komunikace měla mít nekomplikovanou, nejlépe okamžitě srozumitelnou a tím pádem i přesvědčivou formu. I když je to situace lehce stresující, důležité je, že rozhodně nejde o žádnou zkoušku, nejsme na místě, kde by někdo čekal na naši chybu. Vlastně stačí jen rozvinout zkušenost, kterou již máme, zkušenost, jež má umělec v momentu, kdy výtvarný pocit nalézá svůj tvar a nakonec i své jméno. Komplexnost vztahu vizuálního a jazykového vyjádření se tu ukazuje vlastně nějak „sama“ od sebe, ukazuje se a též i realizuje na praktické a možná i svého druhu „poetické“ úrovni. Celá situace se tu totiž odehrává na rovině komunikace, někdy právě až v tomto aktuálním dialogu dochází k formulaci vlastního umělecké názoru.

Z osobní zkušenosti vím – tedy alespoň se svých dvou setkání –, že je to záležitost sice trochu adrenalinová, zároveň však energetizující a ve svém výsledku osvěžující. Proud spontánní energie, který nás po dobu akce nese, můžeme cítit takřka fyzicky. Zrychlení řízené komunikace se vepisuje i do nás samotných. Vede k intenzifikaci obvykle lehce zpomalených pochodů, jejich akceleraci a jistému kreativní osvobození. Synergii vyplývající z celé situace pak můžeme produktivně využít – ať už by v případě umělců šlo o prodej díla či navázání kontaktu s vážným zájemcem, nebo v případě teoretiků či galeristů o rozšíření a prohloubení znalostí o konkrétní podobě výtvarné scény. Jistě, k těmto setkáním a výměně informací by možná dříve či později došlo též, v daný moment ale zřetelně cítíme, že díky Speed Art Datingu se celá situace urychluje, stává efektivnější a možná i zábavnější.

Kamil Nábělek

Kamil Nábělek při jeho závěrečné řeči na 4. akci Speed Art Dating v lednu 2019