Tereza Holá vytváří precizní kresby na hovězí kůži, které navozují tradici vzdálenou současnému uměleckému diskurzu o mezidruhové komunikaci. Její kresby sdílí estetiku středověkých bestiářů a rituálů přírodních národů, čerpají z dětských vzpomínek na vesnický život.
Výstava Holé s názvem “Otvorem v bachoru jazykem hlazena zevnitř” reflektuje existenciální postoj k světu, vlastnímu tělu a způsobu myšlení v kontrastu s průmyslovým chovem a zabíjením zvířat. I tak by bylo chybné, označit její aktuální práci za aktivisticklu.
Výstava byla zahájena ve středu 6. 12. 2023 a jeprodloužena do 19. 1. 2024.
ST 13. 12. 16:00-19:00
ČT 14. 12. 16:00-19:00
PÁ 15. 12. 16:00-19:00
SO 16. 12. 14:00-19:00
ST 20. 12. zavřeno (ze zdrav. dův. personálu)
ČT 21. 12. 16:00-19:00
PÁ 22. 12. 18:00-19:00
SO 23. 12 14:00-19:00
ST 27. 12. 16:00-19:00
ČT 28. 12. 16:00-19:00
PÁ 29. 12. 16:00-19:00
SO 30. 12. 14:00-19:00
ST 3. 1. 16:00-19:00
ČT 4. 1. 16:00-19:00
PÁ 5. 1. 16:00-19:00
SO 6. 1. 14:00-19:00
ST 10. 1. 16:00-19:00 komentovaná prohlídka 18-21:00
ČT 11. 1. 16:00-19:00
PÁ 12. 1. 16:00-19:00
SO 13. 1. 14:00-19:00
ST 17. 1. 16:00-19:00
ČT 18. 1. 16:00-19:00
PÁ 19. 1. 16:00-19:00
Přesné otevírací časy si však ověřujte zde.
“Kresby Terezy Holé zdůrazňují naturalistické vyobrazení antropomorfních bytostí, nesoucích však symboliku živočišného průmyslu a jeho konzumentů. Podobně jako středověké bestiáře jsou tyto kresby podobenstvím o současném vztahu člověka ke světu a sobě samotnému,” dodává kurátorka výstavy Jana Písaříková.
Nejednoznačnost emocí v tvorbě Terezy Holé, oscilující mezi slastí, odporem a fascinací, brání jednoznačnému označení jako aktivistické. Autorka neprosazuje žádný praktický účel či osvětu, spíše konfrontuje diváky s tribálními obrazy. Tereza Holá, sochařka vystudovaná na VŠUP v Praze, se specializuje na přírodní materiály a recyklaci, s realizacemi exteriérových projektů doma i v zahraničí.
Kurátorka Jana Písaříková působí od roku 2014 v Moravské galerii v Brně a spolupracuje s Galerií města Blanska.
V rámci dlouho probíhající spolupráce Ex Post a Jakuba Roztočila, o které jsme vás informovali minulý rok v listopadu, vzniká celá řada nových prací autora. Poslední kusy mají úctyhodné proporce a budou u nás k vidění již toto září. Kurátorem výběru pro chystanou expozici, s názvem Rozlité konstelace, bude Jan Kudrna. Ten se s Jakubem nedávno potkal v jeho atelieru a své první postřehy formuloval v následujícím textu.
Malba jako médium je, jak se dnes populárně tvrdí, „otevřená platforma“, která pokrývá téměř vše, co se jen trochu vztahuje k základní rovině obrazu. V případě Jakuba Roztočila je výchozí autorský kód posunutý do jiné roviny. Jakub, jak sám říká, je sochařem, jak školením, tak svou podstatou. Maluje obrazy, které jsou určitým přepisem zdrojové hudební skladby do vizuálního výstupu v podobě malovaného obrazu.
Malba je navíc generována strojem, který je téměř autonomním objektem, sochou, jenž však není schopen fungovat bez autentické autorovy intervence. Jsou tedy Roztočilovy malby určitým derivátem sochy, které produkují malbu jako svou bytostnou součást?
Jakkoliv může tato metoda tvorby působit odosobněně, z určitého pohledu není silnější autorské autenticity než té, která je založena na tak promyšleném technickém a konceptuálním základu. V Janově evangeliu stojí: „Na počátku bylo Slovo…“ V případě Jakuba Roztočila stojí na počátku jeho malby zvuk.
Určitým způsobem není celý proces nic jiného než převedení zvuku, jako zcela autentického autorského projevu, do vizuální podoby. Nakolik je tvorba jednotlivé zdrojové skladby odvislá od možného (či předpokládaného?) vizuálního výsledku? Nebo je celý velmi sofistikovaný proces ve výsledku přísně řízen dílem náhody? Zásadní zůstává neopakovatelná možnost zhmotnění zvukové stopáže a posunutí jednoho segmentu osobní tvůrčí energie do sféry čisté vizuality, která je podpořena striktní barevnou doktrínou základní palety.
Přičemž technologické atributy umožňují základní barevné škále ve výsledku utvářet téměř nekonečné množství kombinací.
Výstava bude zahájena ve středu 13. 9. (od 18.00) a potrvá do 5. 10. 2023. Přesné otevírací časi si ověřujte zde.
Webová stránka Jakuba Roztočila zde.
Zveme vás na výstavu Lenky Chánové, jejíž zahájení proběhne ve středu 14. 12. od 18.00. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.
Introvertní vizuální projev Lenky Chánové vykazuje autobiografické rysy. Základní půdorys její práce tvoří podmnožina osobní a přejaté zkušenosti v rovině výtvarné reflexe. Autorčin zájem směřuje k uchopení tématu transformace člověka v běhu času. Vstupuje do svých témat vědomě terapeuticky. S ambicí rozkrývat behaviorální stereotypy vedoucí k pozdějším traumatům. Skrze volenou formu křehkých akvarelů na velmi jemných, zranitelných papírech jakoby se vciťovala do rozmanitých osudů svých modelů, jejichž dotýkaný svět se tak stává součástí autorčiny práce. Ať už se jejich problém týká poruch příjmu potravy, rodinného zázemí, rodičovství, mateřství, sexuální identity nebo jiných složitých životních situací, které kladou odpor a které je nutné překonávat.
Výstava nazvaná víceznačně a aktuálně MAKE LOVE (NOT WAR) představí autorčiny práce na papíře, které jako červená nit propojují různé úrovně a vrstvy lidského vnímání a prožívání narušované zrychlenou dobou digitální epochy, v níž tělesnost a nahota je často reprezentována jako pouhý obal bez obsahu.
Lenka Chánová (nar.1985 v Písku) – absolvovala v l. 2000 – 2004 Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze (obor Propagační výtvarnictví), v l. 2006 – 2009 Fakultu humanitních studií na UK v Praze (obor Studium humanitní vzdělanosti) a l. 2014 - 2020 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Grafika II, Škola prof. Vladimíra Kokolii). V r. 2019 studijně pobývala na Taipei National University of the Arts na Taiwanu. Pravidelně vystavuje od roku 2014. Mezi důležité výstavní projekty patří např. Hlavy vzhůru (2017, Holešovická šachta, Praha), Zdrojáky Veletržáku (2017, NG – Veletržní palác, Praha), Pole působnosti (s O. Roubíkem; 2017, The White Room, Pragovka Art District, Praha), Ženy (s. O. Roubíkem, 2018, Atrium na Žižkově, Praha), Speed Art Dating (2019, Ex Post, Praha), Ženy (2020, Invalidovna, Praha), Czech Art in Taipei (2021, Auction Center Taipei, Taiwan), Ženy (2021, Industra, Brno) a Sám sobě nahý (2021, Nová galerie, Praha).
Otevírací dny:
st 14. 12. 18.00 až 19.00 (vernisáž)
čt 15. 12. 16.00 až 19.00
pá 16. 12. 16.00 až 17.00
so 17. 12. 18.00 až 19.00
st 21. 12. 16.00 až 19.00
st 4. 1. 16.00 až 19.00
čt 5. 1. 16.00 až 19.00
pá 6. 1. 16.00 až 19.00
so 7. 1. 16.00 až 19.00
st 11. 1. 16.00 až 19.00
čt 12. 1. 16.00 až 19.00
pá 13. 1. 16.00 až 19.00
so 14. 1. 16.00 až 19.00
V roce 2015 proběhla v Ex Post první výstava, byla i první samostatnou výstavou Jakuba Roztočila. V bývalé poště Roztočil představil necelý tucet prací a mezi nimi i rozměrný stroj, kterým svá mechanicky utvářená díla maloval.
Jakub Roztočil a Prokop Bartoníček, 2015
Pro tohoto autora je rok 2022 dobrým rokem, nedávno se představil v galerii investičního fondu Pro Arte v dialogu s Anish Kapoorem a minulý týden zahájil svou samostatnou výstavu v excelentní 8mičce v Humpolci.
To ale není vše. Ex Post letos vybojovalo prostor pro práce svých oblíbených tvůrců v právě dokončovaném velkém developerském projektu v Praze a Jakub Roztočil nebude chybět ani zde. O tom, pro koho a co přesně Ex Post s Roztočilem připravuje, vás budeme informovat ve vhodný čas. Jakou cestou se však aktuálně tento autor vydává lze vidět už tyto dny na jeho výstavě s názvem „Sólo“, která je jeho doposud nejrozsáhlejší samostatnou výstavou vůbec, představující malby, ale i nástěnné a prostorové objekty.
Kurátorka výstavy Helena Musilová v úvodu expozice poukazuje na Roztočilovo chápání tvorby jako „cestu k vytvoření autonomního vizuálního díla“ a zvýrazňuje souvislost s rannými abstrakcionisty, s kterými ho, dle Musilové, „spojuje i odvaha, sebevědomí, „právo“ či téměř povinnost tvůrce opustit zobrazování viditelného světa a konstruovat nový, postavený na principech, které sám tvoří.“ Dále citujeme Roztočila: „Cílem umělce je zaujmout univerzální postoj krystalicky čisté nonverbální formulace – prosté stop nezávazné hry citátů dějin umění, parafrází, ironií, dvojího kódování – a zobrazit, anebo alespoň vizuálně zkoumat, jinou realitu vše utvářející nehmotné podstaty.“
Výstava v humpolecké 8smičce potrvá do 22. 1. 2023 a je pádným důvodem vyrazit za kulturou dál od hlavního města.
Začíná audiovizuální výstava, na které spolupracují ukrajinští, ruští a čeští umělci. Zahájení proběhne 17. 8. v 19 hodin a jeho součástí bude i živý telemost spojující Kyjev, Prahu a další města Evropy. Projekt vyvrcholí 15. 9. telemostem mezi Prahou a Kyjevem, který začne ve 14:30.
Válka na Ukrajině trvá už půl roku. Našemu zraku se možná už trochu ztrácí, přesto však nijak nepolevuje a její hrůzy se nezmenšují. Veřejný zájem o konflikt na Ukrajině slábne úměrně s tím, jak přestává být „mediální novinkou“. V evropské společnosti se krom toho stále více projevují xenofobní tendence. Ex Post vyzvalo české, ukrajinské i rusky mluvící umělce ke spolupráci na projektu Anti Conflict Team.
Ukrajinský fotograf Maksym Izotov portrétoval v minulých lepších časech své přátele. Mnoho z nich dnes následkem války žije na různých místech Evropy. Jak se změnil jejich život? Jak se k nim chovají v novém domově? Jak vidí svoji budoucnost? To zjišťuje společná videokonference autora a jeho dokumentovaných přátel.
Elizaveta Marinova, novomediální umělkyně z Novosibirsku, připravila instalaci sestavenou ze dvou nabílených televizorů. Obraz však neemitují zevnitř, dopadá na ně zvenčí. Jeden televizor zobrazuje s válkou související sestřihy ze západního zpravodajství, druhý z médií proruských.
Lucie Svobodová je etablovaná česká multimediální umělkyně, která zde představuje list ze svého vizuálního deníku. Animace z roku 1989 vytvořená na dobové výpočetní technice zobrazuje její vzpomínku na přítomnost ruských vojsk v Československu v roce 1968.
Projekt Praho!, za kterým stojí anonymní kolektiv pracující s veřejným prostorem, vytvořil software, nástroj vox populi, který návštěvníkům umožní vyjádřit se přímo do prostoru expozice. Pokud se rozhodnou odpovědět na připravenou sociologicko-osobní otázku, zvukový záznam jejich odpovědi začne cirkulovat prostorem galerie.
Uprostřed prostoru galerie je vyskládán kruh z židlí. V kruhu jsou si všichni rovni. Přijďte s námi diskutovat a pozvěte k nám i ty, kteří mají na válku na Ukrajině, i na její dopady ve společnosti odlišné názory.
Iniciátor projektu: Prokop Bartoníček Odborné konzultace: Mgr. Kamil Nábělek, Ph.D.
Facebook UdálostOtevírací dny:
17. 8. od 19:00 do 22:00
18. 8. od 17:00 do 19:00
19. 8. od 17:00 do 19:00
20. 8. od 17:00 do 19:00
24. 8. od 17:00 do 19:00
25. 8. od 17:00 do 19:00
26. 8. od 17:00 do 19:00
27. 8. od 17:00 do 19:00
31. 8. od 17:00 do 19:00
15. 9. od 14:00 do 16:00
Drobné korekce je objektová a audiovizuální instalace Vladimira 518, pracující také v pravidelném denním programu s osobní výtvarnou performance.
Zahájení výstavy proběhne dne 23. 2. 2022 od 18:00 v galerii Ex Post, Příčná 1, Praha 1.Pro účast na zahájení není nutné řešit rezervaci.
Výstava v pražské galerii Ex Post bude otevřena pouze jeden týden, a to v přesně vymezený čas dvou hodin v rámci každého dne. Pro návštěvu expozice je nutné provést osobní rezervaci pro předem vybraný den pomocí rezervačního systému, který bude spuštěn týden před zahájením akce.
Otevírací dny s nutnou rezervací:
24. 2. od 18:00 do 20:00
25. 2. od 17:00 do 19:00
26. 2. od 17:00 do 19:00
27. 2. od 17:00 do 19:00
28. 2. od 17:00 do 19:00
1. 3. od 15:00 do 17:00
2. 3. od 17:00 do 19:00
“Všechny objekty, které jsou na výstavě prezentovány (ve videu i v samotné instalaci), jsem nasbíral v průběhu roku 2021 v uzavřené pražské továrně Zlíchovský lihovar. Mrtvé tělo této fabriky jsem byl neplánovaně nucen sledovat posledních deset let z okna svého ateliéru v MeetFactory. Měsíc za měsícem se propadávalo samo do sebe, a více než účelovou kompozici staveb začínalo spíše připomínat prapodivnou periferní krajinu. Skrze SVÁ okna jsem viděl pomalou zkázu JEHO základních konstrukcí. Přesný obraz vlastního nechutenství.
Náhodným řízením osudu jsem později vlezl přímo do tělesných útrob továrny, a začal se jako zástupce nějakého hmyzího pohřebnického druhu prohrabávat materiálem pod jejími zborcenými žebry. Rozvrzané kosterní výplně schodišť. Zakyselená tma. A objekty. Sekvence objektů. Jako kdybych popoběhnul. Já? Nebo někdo v minulosti. Od roku 2000 je tento organismus mrtvý a na každé věci je to velice dobře patrné.
Kulturní centrum Ex Post hostí na přelomu tohoto a příštího roku výstavu organizovanou neformálním Spolkem přátel Václava Machače. Jedná se o vzpomínkovou expozici skleněných plastik a kreseb výrazného, nedávno zesnulého sklářského výtvarníka a pedagoga.
Vernisáž proběhne 8. 12. od 18:00 v Příčné 1 v Praze a potrvá do poloviny ledna 2022. Po odborné stránce se projektu ujal Milan Hlaveš, kurátor sbírek Muzea hlavního města Prahy, který o Machačově práci napsal následující text.
Čeští tvůrci v minulém století mimořádným způsobem rozvinuli možnosti využití skla ve výtvarném umění. V mnoha ohledech jim v tom náleží v mezinárodním kontextu uznávaná prvenství. Sklo se jim stalo materiálem vhodným ke vzniku artefaktů nebývalé škály námětů, tvarů, barev a velikostí. Nikdo z nich se ovšem nezabýval realisticky pojatými portréty, což se stalo výsostnou doménou sochaře Václava Machače.
Ten ve svých foukaných plastikách nezapřel obdiv k umění antiky a vrcholné italské renesance, který se u něj projevoval ctěním klasických kánonů a proporcí. Téměř každá z Machačových plastik vykazuje konkrétní rysy nejen zobrazovaných lidí – boxerů, zápasníků, žokejů, cyklistů nebo automobilových závodníků, ale také zvířat, zejména krásných hlav ušlechtilých dostihových koní. Výrazově silné portréty Václava Machače jsou plné emocí a díky tomu mají schopnost zanechat v divákovi nezapomenutelný zážitek. Podobně působí také jeho expresivní kresby, které s plastikami námětově i vyzněním úzce souvisejí.
Václav Machač absolvoval železnobrodskou sklářskou školu a poté ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedený profesorem Stanislavem Libenským, kde jeho výtvarnými pedagogy byli také Václav Plátek a Jozef Soukup. Díky důkladnému studiu u významných osobností získal nedocenitelný základ pro samostatnou uměleckou dráhu. Tento vklad vedle vlastního talentu, píle a cílevědomosti přispěl k jeho mimořádnému úspěchu a světovému věhlasu.
Kromě vlastní tvorby se Václav Machač intenzivně věnoval také pedagogické práci. Od konce 70. let čtyřiatřicet let výtvarně vedl hutní oddělení ve sklářské škole v Novém Boru a vyučoval na tamní Vyšší odborné škole sklářské. Byl obdivovaným a milovaným učitelem, k jehož jménu a vlivu se jeho bývalí žáci dodnes hrdě hlásí.
Trvání výstavy: Do 12. 1. 2022. Otevírací dny:Středa až pátek 16-19h, sobota a neděle 14-19h.
Poděkování: Sklářské muzeum Nový Bor Novotný Glass Museum Nový Bor Cesty skla o. p. s. Sázava, Nadace Josefa Viewegha PEBE Interactive s.r.o. JUDr. Otakar Dvořák MUDr. Tomáš Janďourek Lenka Jarošová Vladimír Jehlička prof. ak. soch. Marian Karel Ing. Jakub Kleindienst Václav Machač ml. Zorka Machačová Hana Pražanová Jan Joop Ruisch Ing. Josef Starosta Bc.A. Vojtěch Starosta, Dis. JUDr. Antonín Kousal Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D. MgA. Prokop Bartoníček Ex Post
Ve čtvrtek 13. 5. se znovu otevře galerie našeho kulturního centra Ex Post. V přiměřeném režimu si budou v rámci události “Ex-post-pandemic Re-opening” návštěvníci moci prohlédnout prostor a poslední práce tří autorů Prokopa Bartoníčka, Aleše Brázdila a Lukáše Prokůpka.
“Organizátoři své hosty prosí o … pečlivé nošení respirátorů. … Radost z dlouho očekávaného uvolňování v kultuře totiž podpoří i výdejní okénko s vynikajícím barem.”
Fotograf Lukáš Prokůpek dlouhodobě dokumentuje středoevropskou noční lesní krajinu pomocí dronů. Exotická barevnost jeho snímků vzniká pouze dopadem nočního světla na chip kamery. Prokůpek post-produkuje minimálně a dává tak prostor intimním polohám jeho dialogu s přírodou.
Aleš Brázdil je zastoupen figurativní malbou, jeho obrazy byly do prostoru vybrány v rámci natáčení nového snímku Jana Hřebejka, které v Příčné ulici probíhalo v průběhu posledního lockdownu. V zadní části galerie tak budou návštěvníci moci vstoupit do příběhu s kterým se můžou více seznámit na obrazovkách České Televize na přelomu roku.
Prokop Bartoníček tyto dny představuje několik posledních světelných objektů. V rámci skupiny Aeon spolupracoval na neonových intervencích do barokních obrazů, ale v neposlední řadě představí i své poslední dílo RESILIENCE.
Organizátoři své hosty prosí o trpělivost při vpouštění do galerie a také o pečlivé nošení respirátorů. Radost z dlouho očekávaného uvolňování v kultuře totiž podpoří i výdejní okénko s vynikajícím barem.
Proběhl křest knihy Milan Dobeš: Grafika 1962 – 2017, kterou vydalo nakladatelství BiggBoss ve spolupráci s Milan Dobeš Museem. Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík.
Akci doprovázela menší expozice vybraných prací, které se organizátoři spontánně rozhodli v Ex Post ponechat do poloviny září. Třináct děl vybraných ze všech období života autora tak můžete vidět při předem sjednané schůzce.
Úvodního slova se ujali výtvarník a hudebník Vladimir 518 a kurátor a mecenáš umění Jan Světlík. V pozadí grafička knihy Kristina Ambrozová.
Génius geometrické abstrakce a kinetického umění, multimediální umělec a průzkumník nových prostorových iluzí. Tak by se dala charakterizovat umělecká osobnost výtvarníka Milana Dobeše. “Dobešova grafická tvorba je zajímavý a významný fenomén na poli grafického umění, a to nejen v kontextu střední Evropy,” říká kurátor Jan Světlík o devadesátiletém kreativci, který za svou nadčasovou grafickou tvorbu získal např. Zlatou medaili na Trienále grafiky v Norsku v roce 1999. O světovou pozornost přitom nepřichází dodnes – důkazem je účast na zásadních výstavách konstruktivismu či kinetismu, ať už v Paříži či ve Frankfurtu nad Mohanem.
“Světelně kinetické objekty Milana Dobeše jsem vždy považoval za výjimečné příklady práce s tvarem, prostorem a světlem, které jsem ovšem mohl znát pouze z dobové fotografické dokumentace. O to víc mi otevřela oči návštěva expozice jeho muzea v Dolních Vítkovicích. Expozice zasadila jeho celoživotní dílo do kontextu tvorby československých i zahraničních generačních souputníků,” shrnuje svou zkušenost s dílem průkopníka evropského op-artu Vladimir 518.
Kniha Milan Dobeš: Grafika 1962 je definitivním završením a zároveň komplexním záznamem úspěšné výstavy Milan Dobeš 90, kterou pro renomované Milan Dobeš Museum v roce 2019 připravila kurátorská dvojce Jan Světlík a Zdeněk Sklenář.
Zúčastnění umělci: Aleš Brázdil, Kryštof Brůha, Lukáš Kalivoda, Adam Kašpar, Kateřina Ondrušková, Ester Parasková, Jakub Petr, Martin Žák Odbornou veřejnost zastupovali např.: Jiří David – vizuální umělec a vysokoškolský pedagog, Martin Kubík – Galerie Miroslava Kubíka, Kamil Nábělek – historik a teoretik umění
zleva Kamil Nábělek, Martin Kubík, Jiří David
Sedmé setkání – to už je počet málem symbolický, uzavření jednoho cyklu tvoření. A taky počet takřka magický – pokud nějaké slovo nebo věc opakujeme sedmkrát, stávají se účinnými. Jestliže jsme tedy završili sedmé setkání, ukotvili jsme SAD v realitě a zároveň jej posunuli do další fáze.
[srizonfbalbum id=15]
SAD je performativní žánr, je to svým způsobem „reálná hra“. Její forma se odvíjí podle stanovených pravidel, současně je ale tvořena svými aktéry a tak je otevřena mnoha proměnám a variacím. O pravidlech fungování i atmosféře celé akce již byla řeč při reflexi předcházejících dílů. Nyní se tedy můžeme soustředit na protagonisty aktuálního setkání, neboť jsou to právě konkrétní účastníci ze světa umění i odborné veřejnosti, kteří celou akci fakticky realizují.
Ester Parasková u stolu Jiřího Davida
Ještě předtím si však musíme uvědomit, že každá hra má také svoji zápletku – ať už ji tam vloží autor, nebo vzejde z akce samotné. SAD je otevřeným projektem, takže ona zápletka se sem dostává spíše mimoděk či dodatečně jako interpretační vstup. Kdybychom měli naznačit, jakým směrem se sedmé setkání rozvinulo, snad bychom mohli zvolit poněkud nadnesený a lekce akademický podtitul „individuální talent a proměny tradice“. V meziprostoru takto předznačeném se každý z účastníků pohybuje po své trajektorii a svoji vlastní rychlostí.
práce Adama Kašpara, Kryštofa Brůhy a Ester Paraskové
Ester Parasková je možná na jednom pólu a Martin Žák na druhém. Její malba je spontánní a individuální, zcela jistě se však také pohybuje v prostoru určeném mnoha podmíněnostmi, my je ale na první pohled nevidíme, zatímco u Martina Žáka tyto podmíněnosti vystupují do popředí a teprve v nich nebo z nich se rozvíjí jeho vlastní přístup. Je to takřka opačná perspektiva – buď, jak to dělá Ester Parasková, příliš nesledovat své zasazení do kontextu toho, co je v umění již hotovo, nebo, podobně jako Martin Žák, právě tuto zasazenost učinit vlastním tématem.
obraz Aleše Brázdila a instalace Martina Žáka
Samozřejmě, ona kontextuální rovina se ukazuje i v generační odstíněnosti. Aleš Brázdil je malířem, jenž se nechává inspirovat vizualitou pohyblivého obrazu. Fotografie, film, video ve své funkci masového média mu nabízejí specifickou kompozici i materialitu – jakoby nahodilé momentky, rozostřený, barevně posunutý obraz a další technické a mediální charakteristiky, jež jsou těmto neelitním vizuálním formám vlastní, vstupují do sféry malby a transformují ji v hybridní médium. Byť se to však na první pohled nemusí jevit, tato forma inspirace je dnes již lehce anachronistická, pro současnou nastupující generaci je zdrojem podobných výtvarných posunů spíše svět Instagramu. Ten je naopak vizuálně vyčištěný, určený k sociální prezentaci a komunikaci. Digitální obraz zde také vystupuje ve své vnitřní nestálost, může být různě upravován a transformován. Tato zkušenost utváří vizuální svět Kateřiny Ondruškové, je jedním ze zdrojů jisté proměnlivosti a pohyblivosti jejího výtvarného vyjadřování. Komunikace, procesualita a specifická „líbivost“ jsou součástí tohoto nově zformovaného mediální světa. Klasické obrazy sem sice patří také, jsou ovšem již jen jedním z mnoha vizuálních modelů.
práce Kryštofa Brůhy a Jakube Petra
Z hlediska tradice, tedy toho, co nás určuje a co je, ať už si to připouštíme či nikoli, důležitější než naše individuální myšlenky, se můžeme dívat i na obrazy a objekty Jakuba Petra, Adama Kašpara a Kryštofa Brůhy. Všichni tři se totiž svým způsobem vztahují k myšlení, jež formuje naši společnost nejvíce, totiž k vědě a jejím myšlenkovým modelům. To jim umožňuje rozvíjet své umělecké projekty v jistém „objektivizujícím duchu“. Věda, ať už z hlediska metod, nebo jako svébytný kulturní fenomén se stává součástí jejich děl. Vystupuje jako referenční bod, ke kterému se vztahují z vlastních čistě uměleckých pozic. Vzniká tak jakési pohyblivé mezioborové pásmo, v němž se umělecká tvorba obohacuje a proměňuje. Díla každého z nich bezpečně poznáme, kdesi za jejich horizontem je však jim společná abstraktní krajina: svět zákonů, teorémů i kosmických spekulací a vizí. K těmto třem jmenovaným umělcům má svým způsobem blízko i Lukáš Kalivoda. Je experimentálním tvůrcem, který rozvíjí technicky i technologicky inovativní techniku malby pomocí snímání barevného filmu z hladiny vody. Tímto způsobem vznikají velkoformátové obrazy, v nichž se kontrolovaný laboratorně-dílenský proces propojuje s volností přirozeného vznikání. Inovativní a tradiční postupy se v jeho tvorbě takřka nerozlišitelně mísí.
Účastníci 7. dílu SAD, chybí pouze Aleš Brázdil, kterého na smnímku zastává jeho obraz (v pozadí uprostřed).
Nemenší zásluhu na tom, že se SAD ve svém sedmém dílu zformoval do uceleného tvaru, mají i ti, kteří zúčastněným umělcům vytvářejí zpětnou vazbu a do celé akce vstupují jako další kontextuální element, totiž přítomní sběratelé, galeristé, teoretici a umělci s generačně odlišnou zkušeností. Zvláštní roli v tomto souboru měl Jiří David, neboť i on se svým dílem a konzultačním vstupem podílel na formování onoho implicitního tématu celého setkání: je tvůrcem, který je schopen vnímat přítomnost v její historické dimenzi a zároveň i v její budoucnostní potencialitě. Díky tomuto prolnutí dvou různých perspektiv přináší jeho účast do celé akce kontinuitu i kreativní otevřenost současně.
A co říci závěrem? Experimentální žánr, který si již vybudoval svoji přehlednou a koncentrovanou formu, i tak bychom po této sérii mohli charakterizovat SAD.
