Kamil Nábělek o sedmém SAD konané 17. 6. 2020.

Zúčastnění umělci: Aleš Brázdil, Kryštof Brůha, Lukáš Kalivoda, Adam Kašpar, Kateřina Ondrušková, Ester Parasková, Jakub Petr, Martin Žák
Odbornou veřejnost zastupovali např.: Jiří David – vizuální umělec a vysokoškolský pedagog, Martin Kubík – Galerie Miroslava Kubíka, Kamil Nábělek – historik a teoretik umění 

Sedmé setkání – to už je počet málem symbolický, uzavření jednoho cyklu tvoření. A taky počet takřka magický – pokud nějaké slovo nebo věc opakujeme sedmkrát, stávají se účinnými. Jestliže jsme tedy završili sedmé setkání, ukotvili jsme SAD v realitě a zároveň jej posunuli do další fáze.

[srizonfbalbum id=15]

SAD je performativní žánr, je to svým způsobem „reálná hra“. Její forma se odvíjí podle stanovených pravidel, současně je ale tvořena svými aktéry a tak je otevřena mnoha proměnám a variacím. O pravidlech fungování i atmosféře celé akce již byla řeč při reflexi předcházejících dílů. Nyní se tedy můžeme soustředit na protagonisty aktuálního setkání, neboť jsou to právě konkrétní účastníci ze světa umění i odborné veřejnosti, kteří celou akci fakticky realizují.

Ještě předtím si však musíme uvědomit, že každá hra má také svoji zápletku – ať už ji tam vloží autor, nebo vzejde z akce samotné. SAD je otevřeným projektem, takže ona zápletka se sem dostává spíše mimoděk či dodatečně jako interpretační vstup. Kdybychom měli naznačit, jakým směrem se sedmé setkání rozvinulo, snad bychom mohli zvolit poněkud nadnesený a lekce akademický podtitul „individuální talent a proměny tradice“. V meziprostoru takto předznačeném se každý z účastníků pohybuje po své trajektorii a svoji vlastní rychlostí.    

Ester Parasková je možná na jednom pólu a Martin Žák na druhém.  Její malba je spontánní a individuální, zcela jistě se však také pohybuje v prostoru určeném mnoha podmíněnostmi, my je ale na první pohled nevidíme, zatímco u Martina Žáka tyto podmíněnosti vystupují do popředí a teprve v nich nebo z nich se rozvíjí jeho vlastní přístup. Je to takřka opačná perspektiva – buď, jak to dělá Ester Parasková, příliš nesledovat své zasazení do kontextu toho, co je v umění již hotovo, nebo, podobně jako Martin Žák, právě tuto zasazenost učinit vlastním tématem.  

Samozřejmě, ona kontextuální rovina se ukazuje i v generační odstíněnosti. Aleš Brázdil je malířem, jenž se nechává inspirovat vizualitou pohyblivého obrazu. Fotografie, film, video ve své funkci masového média mu nabízejí specifickou kompozici i materialitu – jakoby nahodilé momentky, rozostřený, barevně posunutý obraz a další technické a mediální charakteristiky, jež jsou těmto neelitním vizuálním formám vlastní, vstupují do sféry malby a transformují ji v hybridní médium.  Byť se to však na první pohled nemusí jevit, tato forma inspirace je dnes již lehce anachronistická, pro současnou nastupující generaci je zdrojem podobných výtvarných posunů spíše svět Instagramu. Ten je naopak vizuálně vyčištěný, určený k sociální prezentaci a komunikaci. Digitální obraz zde také vystupuje ve své vnitřní nestálost, může být různě upravován a transformován. Tato zkušenost utváří vizuální svět Kateřiny Ondruškové, je jedním ze zdrojů jisté proměnlivosti a pohyblivosti jejího výtvarného vyjadřování. Komunikace, procesualita a specifická „líbivost“ jsou součástí tohoto nově zformovaného mediální světa. Klasické obrazy sem sice patří také, jsou ovšem již jen jedním z mnoha vizuálních modelů.

Z hlediska tradice, tedy toho, co nás určuje a co je, ať už si to připouštíme či nikoli, důležitější než naše individuální myšlenky, se můžeme dívat i na obrazy a objekty Jakuba Petra, Adama Kašpara a Kryštofa Brůhy. Všichni tři se totiž svým způsobem vztahují k myšlení, jež formuje naši společnost nejvíce, totiž k vědě a jejím myšlenkovým modelům. To jim umožňuje rozvíjet své umělecké projekty v jistém „objektivizujícím duchu“. Věda, ať už z hlediska metod, nebo jako svébytný kulturní fenomén se stává součástí jejich děl. Vystupuje jako referenční bod, ke kterému se vztahují z vlastních čistě uměleckých pozic. Vzniká tak jakési pohyblivé mezioborové pásmo, v němž se umělecká tvorba obohacuje a proměňuje. Díla každého z nich bezpečně poznáme, kdesi za jejich horizontem je však jim společná abstraktní krajina: svět zákonů, teorémů i kosmických spekulací a vizí. K těmto třem jmenovaným umělcům má svým způsobem blízko i Lukáš Kalivoda. Je experimentálním tvůrcem, který rozvíjí technicky i technologicky inovativní techniku malby pomocí snímání barevného filmu z hladiny vody. Tímto způsobem vznikají velkoformátové obrazy, v nichž se kontrolovaný laboratorně-dílenský proces propojuje s volností přirozeného vznikání. Inovativní a tradiční postupy se v jeho tvorbě takřka nerozlišitelně mísí.

Nemenší zásluhu na tom, že se SAD ve svém sedmém dílu zformoval do uceleného tvaru, mají i ti, kteří zúčastněným umělcům vytvářejí zpětnou vazbu a do celé akce vstupují jako další kontextuální element, totiž přítomní sběratelé, galeristé, teoretici a umělci s generačně odlišnou zkušeností. Zvláštní roli v tomto souboru měl Jiří David, neboť i on se svým dílem a konzultačním vstupem podílel na formování onoho implicitního tématu celého setkání: je tvůrcem, který je schopen vnímat přítomnost v její historické dimenzi a zároveň i v její budoucnostní potencialitě. Díky tomuto prolnutí dvou různých perspektiv přináší jeho účast do celé akce kontinuitu i kreativní otevřenost současně.

A co říci závěrem? Experimentální žánr, který si již vybudoval svoji přehlednou a koncentrovanou formu, i tak bychom po této sérii mohli charakterizovat SAD.

Kamil Nábělek